Čtvrtek 07. září 2006

Ahóóój ! Tak jsem konečně zase zpět a mohu napsat pár dalších řádků do svého milého deníčku. Na nějakou dobu jsem se odmlčela, protože jsem se z nynějšího pohledu z bezstarosté těhulky proměnila ze dne na den v milující a pečující maminku , která již není pánem svého času, jako tomu bývalo dříve. Momentálně ale celá rodinka za mými zády v obýváku spinká (tedy Víteček spinká, taťka chrní a Bufča chrápe), takže jdu na to . I když už to není příliš aktuální, ráda bych se vrátila o pár týdnů zpět, než začnu psát o Vítečkovi a o tom, jak doma „válčíme“ a jaké děláme pokroky. Ve svém deníčku jsem skončila povídáním o porodu a teď trošku zavzpomínám na to, jaké to bylo v porodnici, dokud to mám ještě v hlavě. Mimochodem teď v té hlavě opravdu nic neudržím, je to přesně tak, jak říkala Jarmila. Podívám se do kalendáře, z kterého prsa mám kojit a než dojdu k postýlce, tak už to nevím. Jdu se tedy podívat znovu a situace se opakuje. No hrůza! Asi mám mlíko i na mozku.

Jak už jsem psala, narodil se Víteček na porodním oddělení Nemocnice Milosrdných bratří v Brně. Vybrali jsme si tuto porodnici jednak proto, že ji máme téměř za domem a prohlídka nás utvrdila v tom, že budeme rodit tam i z jiných důvodů. Na rozdíl od velkokapacitního Obilňáku a Bohunic je to porodnice malá, s příjemným prostředím, milým personálem a osobnějším přístupem k maminkám.

Po porodu mě tedy ubytovali na pokoji č.4, na kterém jsem strávila i další 4 dny. Byla tam 3 lůžka. Dvě volná, třetí okupovala Květa. Velmi svérázná a hovorná třicetiletá žena, která mě nenechala ani uvelebit se na posteli a přivítala mě slovy: „Ahoj, já jsem Květa. Vidím, že máš prstýnek, tak ty seš vdaná, jo?“  Já jsem úpěla ještě v bolestech a ona mi během prvních deseti minut stačila povykládat celý svůj dosavadní životní příběh. Nebylo ale těžké se zaposlouchat, protože to bylo opravdu zajímavé. Je ve svých třiceti letech dvakrát vdaná, momentálně v rozvodovém řízení a v nějakém soudním dohadování o otcovství dítěte. Žije s nějakým novým chlapem, který je otcem dítěte a toho si prý vezme hned, jak se s tím dosavadním manželem rozvede. Procestovala půl republiky, žila asi s deseti muži (tedy né naráz, že jo)věkového rozmezí 18–55 let, o tak všelijak. Asi po hodině předala slovo mně, ať o sobě taky něco povím. No řekla jsem tedy, že jsem vdaná za svoji první velkou lásku, a ta že je také otcem dítěte, že jsem učitelka a bydlím naproti. To ji přišlo asi jako hrozná nuda, neboť si záhy nato vzala svolo opět ona a pokračovala v líčení nejrůznějších dramatických situací ze svého života. Hovořila téměř bez přestání až do pondělí, kdy odešla i s Adámkem domů. Ale nechme Květu Květou…Jo a ještě v sobotu večer vlastně obsadila poslední lůžko Jana, to taky musím ještě napsat. Takže jsme tam byly 3, Víťa měl na pokoji taky dva kámoše – Ondráška a Adámka. 

Denní režim na oddělení šestinedělí byl vcelku stereotypní. Teploměr, snídaně, hygiena, vizita, vizita z novorozeneckého, oběd, návštěvy, večeře. V neděli ráno nám všem na pokoj přinsli miminka a ta už tam s námi byla pořád. Konečně bylo trochu veselo, ale taky po klidu . Víteček byl tedy oproti kámošům na pokoji mimořádně spavé miminko, plakal jen v neděli v noci (to než se nám udělalo mlíčko, asi už mu došly vlastní zásoby a měl hlad). Jinak kromě kojení spinkal a spinkal. Byl to takový malinký uzlíček, často jsem si ho brala k sobě do postele a spinkal se mnou. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl nejhezčí ze všech, to je jasný. Vždyť byl po nás s Honzíkem!

V ne­děli dopoledne přišla sestra z novorozeneckého a udělala nám instruktáž o mytí a koupání miminek. Každé individuálně to ukázala a jednou jsme si to před ní zkusily. Potom už to bylo jen na nás. Pokud bylo třeba, sestry poradily (většina ochotně, jiné méně a některé bohužel naprosto neochotně), ale o miminka už jsme se se vším všudy staraly samy. V neděli mi to dalo docela zabrat, protože jsem byla ještě hodně unavená, měla jsem teplotu a „šití“ bolelo jako blázen. Odpoledne za mnou přijeli rodiče s bráchou a přišel i taťka Honzík, to je jasný. Hrozně jsem se těšila, až jim Vítečka ukážu. Seděli jsme tam na chodbě, koukali na Vítečka a všichni jsme byli moc šťastní. Novopečená babička Hana utrosila slzu a děda Šimon ji měl asi taky na krajíčku. Strejda Johny byl rovněž naměkko, pořád říkal, jak je Víťulka malinkej…No a o nás s Honzíkem ani nemluvě. Bylo to krásné. Škoda, že si tohle první setkání nemohli užít i Honzíkovi rodiče. Ale vynahradí si to na Vánoce, až přijedou z USA. Po večeři začal Víteček plakat a já jsem byla nervózní, protože jsem věděla, že od pondělí bych už měla začít kojit. Dosud jsem samoržejmě Vítečka každé tři hodiny přikládala k prsu, ale mlíko jsem ještě neměla, bobeček zatím sosal jen to mlezivo. Noc z neděle na pondělí skoro celou proplakal. Kolem druhé hodiny jsem se šla poradit za setřičkou, ta mu dala trošku glukózy a nakonec na chvíli usnul. No ráno jsem se probudila s prsama tak nalitýma mlíkem, že jsem musela mlíko odstříkávat. Auuu, nic příjemného. Prsa jsem měla horká, tvrdá a bolela. Upravilo se to až doma během dvou dnů a teď je to v pohodě. Co vyrobíme, to hned vypijem, nic neskladujem . Takže v pondělí jsem začala vydatně kojit, Víteček sosal jako divej, přestal ztrácet váhu a od úterý pomalu přibíral. Po porodu měl 3110g, ve středu ráno před propuštěním z porodnice měl 2850g.

V pondělí dopoledne jsme s ostatníma maminama dostaly instruktáž ohledně kojení a odpoledne se za náma přišli podívat moji kamarádi z „vysoké“, taky Pavlínka z Bakalky a samozřejmě Honzík. V úterý dopoledne nám fyzioterapeutka ukázala, jak cvičit svaly pánevního dna a konečně nám dovolila spát na břichu (první dny po porodu to prý ještě není dobré). Jéééé, na to jsem se těšila. Hurá na břichóó! No to byla paráda! Odpoledne přijela moje maminka, přišla kamarádka Soňa s Moničkou, no a opět taťka. No a ve středu po vizitě jsme se spakovali, zavolali taťkovi a ten si pro nás přišel. Ještě jsem zapomněla…v úterý Vítečkovi odšmikli zbytek pupečníku, naočkovali ho a odebrali krev z patičky na nějaké metabolické testy. Ortoped prohlédl kyčle. Všechno bylo OK.

Byly to sice jenom čtyři dny, ale jakmile mi přinesli drobečka na pokoj, už jsem se začala těšit domů, nejraději bych bývala šla hned. Přeci jen jsem tam byla trochu nervózní, museli jsme do papírů vyplňovat kolikrát mimčo čůralo, kakalo, kdy se kojilo, kolik přibralo, vážilo se před kojením a potom po něm…občas jsem na to zapomněla, špatně napsala…no prostě těšila jsem se na svůj „klid “, který nastane, až budu doma. Cestou z porodnice nás Honzík několikrát vyfotil na památku – ve vestibulu porodnice, před ní a potom před domem. No a doma už nás přivítala Bouffinka, moje další zlatíčko, na tu jsem se taky strašně těšila. Vždyť byla rok jako moje první mimčo  (no a vlastně pořád ještě je a bude asi pořád). Muchlovaly jsme se asi deset minut a musela si taky očuchat Vítečka a oblíznout mu na přivítanou ouško. No a už jsou z nich kamarádi a z nás všech nová rodinka . A já su chčasnáá .