Jsem podzimní dítko. Štírka. Narodila jsem se jedno listopadové páteční dopoledne ve šternberské porodnici svým milovaným a báječným rodičům – mamince Haničče a tatínkovi Šimonovi.
Jsem introvert, cholerik, zmatkař, trémista, neustále něco hledám, strašně zapomínám, neumím moc vařit a strašně mě to nebaví, nemám v ničem systém, občas kleju, ale…...pracuje se na tom. Už…..spoustu let
Z významných mezníků mého dosavadního života bych uvedla tyto:-
1981 – narodil se mi bratříček Péťa, kterému se doma říkalo Josef, Bedřich, později Prďák a Johnny
-
1983 – ve Fakultní nemocnici v Olomouci mi „přišili k hlavě“ mé příšerně odstáté uši. Děkuji<li>1985 – na Základní škole Hálkově, taktéž v Olomouci, mě paní učitelka Typovská naučila číst, psát a počítat, což navzdory své velice špatné paměti (kterou mají mimochodem prý géniové:-) stále dokážu
-
1991 – byla jsem poprvé zavlečena svou kamarádkou Jitkou na depešáckou „diskotéku“
(hrůza – všichni byli samozřejmě kožení a černí jak noc, jen já jsem měla na sobě „pláťáky“ a pruhované tričko </li>1992 – poznala jsem svého tehdyještěnemanžela Honzíka. Seděl ve druhé lavici u okna třídy 1.A šternberského gymnázia. Já seděla přes uličku…1996 – složena zkouška dospělosti tamtéž1998 – opouštím svoji postýlku v Olomouci a s ní velikého modrého sloníka Tondu. Stěhuji se do brněnského bytečku po prababičče za účelem studia na PdF MU a Tondu měním za Honzíka…2002 - loučím se s PdF a rozšiřuji učitelský sbor Základní školy na Bakalově nábřeží v Brně2003 – na olomoucké radnici slibuji věrnost až za hrob Janu Kratochvílovi ze Dvorců2004 – stěhujeme se do nového bytečku a po letech začínám považovat Brno za svůj nový domov2005 – 25. srpna si přivážím z Třebíče fenečku francouzského buldočka, dávám jí jméno Bouffi a konečně, zatím alepsoň takto, uspokojuji své mateřské pudy, které už se mnou pěkně cloumají2006 – 3. ledna večer se z malého počůraného proužku papíru dozvídám, že jsem těhotná. Máme óóóóbrovskou radost!2006 – 12. srpna v 15:58 SELČ v brněnské Nemocnici Milosrdných bratří na pokoji č.4 přichází na svět to nejkrásnější miminko – náš syn Vít. Váží 3110g, měří 50cm a já jsem nejšťastnějí maminka na světě2009 – 14. února v 15:15 a 15:16 v Porodnici na Obilním trhu spatřují světlo světa naše malinkatá dvojčátka – Eliška (1780g, 41cm) a Václav (2140g, 44cm) a já se stávám trojnásobnou maminkou
Mám ráda:
Vítečka, Elišku a Vašíčka, Honzíka, Bouffinku, svoji rodinu a přátele, naši chalupu Veverku, hnědou a bílou barvu, jaro, Toma Cruise, buchtičky s krémem, palačinky, české filmy a filmy Quentina Tarrantina, sluníčko a moře, zvonění na přestávku, Divadlo Járy Cimrmana, obrazy Vincenta van Gogha, legraci a dělání blbinek všeho druhu, čaj s medem, Vánoce, klavírní koncerty, černé olivy, R.E.M, letní bouřky…..a spoustu dalších věcí
Nemám ráda:
houby, ledvinky a játra, fialovou barvu, suplování na 2. stupni, lidi, kteří chodí pozdě, smrdí nebo lžou, filmy pro pamětníky, fotbal, neděli večer, sedání do vymrzlého auta, voděodolnou řasenku, zimu…..ještě by se něco našlo
Pracuji jako…ďas
.
Ačkoliv jsem si nikdy nepředstavovala, že tomu tak bude, stala se škola
jako taková nedílnou součástí mého života. Od základní školy až
paradoxně po ukončení studia na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity
v Brně jsem chtěla být čímkoliv, jen né, probůh, paní učitelkou
.
No a čím jsem? Přesně tak. Pančálkou 
!
(Tímto bych chtěla poděkovat paní zástupkyni Mgr. E.Čermákové, že mi
tenkrát zatelefonovala a svým bravurním psychologickým tahem – řekla
mi, že jsem výborná a něco v tom smyslu, že pokud hned nenastoupím,
tak Bakalka půjde do kopru – mě přemluvila a já se stala paní
učitelkou. Jinak bych prodávala svatební šaty. I když jedna paní
astroložka mi potom řekla, aniž o mně cokoliv věděla, že jsem
předurčená k tomu, abych pracovala ve školství,a že pokud tam
ještě nejsem, že mě tam osud stejně zavane. Ale to už jsem byla rok
zavanutá 
).
Koneckonců je to přeci pěkné povolání. Mám ho ráda a jsem na něj
pyšná, nehledě na to, že z něj vyplývají takové výhody, jako jsou
letní prázdniny. Bezesporu ovšem pro psychickou rekonvalescenci naprosto
nezbytné a zasloužené do posledního dne! Kdo nezkusil, nevěří a
remcá. Já si myslím své 
.
Moje práce mě opravdu baví a pokud bude čas, chtěla bych se její problematice na sých stránkách věnovat více. Či méně? (Zatím více jen o mé školičče Bakalce – www.bakalka.cz)
Nyní však dění na půdě Bakalky sleduji jen z povzdálí,
protože mám doma už skoro dvouletého divocha. Práce mi nechybí, deprese
nemám, mateřskou si hrozně moc užívám a moc mě to „doma“
s Vítečkem baví. Pořád něco podnikáme, chodíme na cvičení, do
hudebky, podnikáme výlety….jéjda, jak může někdo říct, že mu
mateřská leze na mozek! Doufám, že mi bude dopřáno ještě aspoň
7 dětí!