</p>Máme za sebou šestinedělí, a tak jsme s taťkou naznali, že je Víteček už dost velký na to, abychom ho mohli jet vyluftovat na Veverku a představit zbytku příbuzenstva. Ve čtvrtek ráno jsem nabalila Bouffince konzervy, kostičku a Pepu (plyšovej potkan – miláček mé maminky, už jsem přemýšlela, kam jí ho zase nastrčíme, je totiž jak živej ), Víťovi hlavně zásobu plínek, kosmetiku a oblečky, sobě taky nějaký ten svršek, taťka nachystal foťák. Byla jsem zvědavá, jak cestu Vítek zvládne, ale obava nebyla na místě, nakonec to zvládl lépe než já. Nějak jsem si odvykla sedět v autě vzadu, tak mi bylo dost šoufl . Seděla jsem uprostřed, Vítek v sedačce z jedné strany a Bufča z druhé. Oba za první křižovatkou usnuli a probudili se až na parkovišti u chaloupky. Já jsem je průběžně kontrolovala a přemýšlela, jestli jsem doma něco nezapomněla. Žínku! No ale bez té jsme se docela dobře obešli. Veverka není žádná chatrč bez vody a elektřiny, měli jsme tam veškerý komfort a nic nám nechybělo. Cestou jsme v Olomouci nabrali ještě jednoho spolucestujícího – Babalu. Babala je babiččina sestra a jmenuje se Olga. Ale my jí říkáme Babala. Na pátek byla totiž v plánu velká rodinná sešlost na počest nového člena rodiny….ale popořadě. Brzdy našeho Renaulta zaskřípaly před Veverkou přesně v poledne a za chvíli už nám spěchali vstříc stařečci  a taky Johny. Ve středu přijel z Mongolska, a tak jsem se na něho taky moc těšila. Děda Šimon ukořistil autosedačku s Vítkem a nesl si ho jako poklad dovnitř. Všechno ostatní šlo mimo něj . Počasí se nám vydařilo, jen ve čtvrtek odpoledne trošku sprchlo, ale jinak bylo teploučko, krásně! V pátek odpoledne přijeli tety, strejdové, sestřenice, babička a děda ze Štěpánova, no prostě bylo nás tam jak „dobrejch“, jak říká tatínek. Všichni okukovali Vítečka a mudrovali nad tím, komu že je podobný. Tentokrát drtivou většinou převažovaly hlasy pro maminku . Vítek dostal taky spoustu dárečků, ale zatím z toho nic neměl. Jeho jedinou starostí bylo a je – mlíko a teplo. Jak jinak. Mlíčka měl habaděj a teloučko mu taky bylo, zachumlaly jsme ho s babičkou do fusaku (ve fusaku byl ale bez babičky ) a celé dny spinkal venku. V „hotání“ jsme se prostřídali všichni, nejvíc ale děda a babička. Děda dokonce uspával i v noci mezi kojením, abych se mohla vyspat. Neodpustili jsme si ani tradiční mač v kroketu. (Zase jsem byla poslední . Příčinu vidím tentokrát v tom, že jsem hrála v gumákách. To nejsou dobré boty na sport…). Večery jsme trávili povídáním o Mongolsku. Vyzvídali jsme na Johnym úplně všechno. Nejvíc nás překvapilo, že tam nemají záchody ani toaletní papír a řešením této problematiky jsme se zaobírali asi hodinu . Prostě bylo nám tam všem krásně, ani se mi nechtělo domů. Už se těším, až tam příští rok strávíme celé léto! Dole jukněte na fotečky, komentáře na nich jsou opět z pera (vlastně klávesnice) dědy Šimona.

 

  

Chystá se Víťův pelíšek

  

Uvítání

  

  

Poprděnej děda

  

Konečně zase spolu

  

Malej cestovatel

  

Cesta byla únavná

  

  

Brácha, my a Babala

  

Se strejdou Johnym

  

Děda hotá

  

  

Honi si vegetil

  

Pohodička

  

Další trofej z cest…

  

  

Bufča se vyhřívá

  

Strejda chová

  

Sprosťák Bertík

  

Johny s vousama

  

Já a Bertík

  

Pejsky máme rádi

  

Nic nevidíííím!

  

  

  

Copak Bufča dědovi šušká?

  

To je láska!

  

Loučení

  

Nálož

  

Zachumlánek

  

Jojo, je nádhernej

  

Někteří už potřebují na Vítka brýle…

  

  

  

  

Parkoviště bylo plné

  

Nejmladší chalupář

  

Mimísekbobí­seklásenka

  

  

To je naše Veverka

  

…fakt tam nemají záchody???

  

  

Děda hraje divadlo s tygříkem

  

Fešák Hubert

  

  

  

  

Bufča hypnotizuje můj chleba