Středa 12. září 2007

Tak už je to tady!!! První vícedenní výlet s Vítečkem za hranice Brna, Olomouce, ba i Veverky! Ano, ano, ano. A nebylo to nikam jinam než do naší stověžaté matičky Prahy, a to na pozvání naší kamarádky a bývalé spolužačky Simony.<p>Pře­mýšlela jsem, zda vůbec jet, poněvadž náš Vitoldo je tvor, jež doma chvíli neposedí a v poslední době neposedí hlavně v kočárku. V kočárku je totiž – nuda, vážení . Pokud v něm zrovna nespinká, považuje tento způsob přesunu z bodu A do bodu B za otravný a nezábavný, což dává najevo naprostou pasivitou (žije vůbec? neochrnul?) a výrazem, který mi silně připoměl můj, když mě v pubertě naši vytáhli v sobotu na běžky). Zkrátka se to projevuje tak, že se celý v kočárku sesune dolů, nohy přehodí přes madlo, rozhodí ručičky a nafoukne škraně a sešpulí pusu. Prostě něco mezi tímhle , tímhle  a tímhle . Nebo se naopak rozhodne bojovat a z kočárku se dostat i za cenu, že buď zpřetrhá bezpečnostní popruhy anebo se o ně uškrtí. Pokud jsme ve městě či v obchodě, vždy se raději modlím za variantu B, leč znáte Víťu…. No a právě toho jsem se obávala. Že se budeme chtít podívat po Praze a Víteček bude chtít dělat něco jiného, bude otrávený, ukňouraný, smutný a utahaný. Ale pozor! Vitoldo je navzdory všemu také velmi chytrý a vnímavý (pochopitelně, je to můj syn), takže tentokrát situaci zhodnotil, pochopil, přizpůsobil se, byl zlatej, nejhodnější, nejbobánkovatější sluníčko moje malinký, andílej bobíšek… . Avšak pěkně popořádku…

Nejprve bylo nutno zajistit hlídání naší malé Bufinky, protože s ní si tento výlet do Prahy nedovedu představit už vůbec. Ruch města, auta a spousta lidí, to není nic pro ni a pro naše nervy. Možná by se jí to i líbilo, ale s ohledem na to, že Bufča nemá špetku pudu sebezáchovy (jedoucí auta na silnici považuje za velké psí kamarády, se který mi se musí za každou cenu přivítat), zato má veliké srdce a každého kolemjdoucího chce oňuchávat a pusinkovat, jsme ji nechali s prarodiči na Veverce. (To, že z pátka na sobotu spala s dědou v obýváku a ze soboty na neděli už S naší BABIČKOU v POSTELI , by bylo na samostatný článek .) V pátek jsem tedy sbalila 5 švestek, v sobotu jsme si přivstali (s tím měl problémy jen táta) a v 9:00 vyrazili po D1 do bodu B. Táta za volantem, Víťa ve své, již dost těsné, skořápce a já vedle něj. Cesta uběhla rychle, cipísek usnul za druhou křižovatkou, já za třetí. Není se čemu divit – moje spaní je, bohužel, stále mezi půlnocí a šestou raní asi 5× přerušeno Víťovým pláčem, to jak se probudí ve fázi přechodu z REM spánku do NON-REM spánku a opačně a potřebuje vrátit vypadený dudlík do pusinky, položit, přikrýt, utěšit, uspat. Kolem 12:30 jsme dorazili na místo. Po dobrém obídku, který pro nás teta Simča připravila, jsem nakrmila Víťu, chvíli jsme si pohráli a vyrazili z Holešovic na Letnou, poté směr Hradčany. Chtěla jsem na Hrad a taky se mrknou do Chrámu sv.Víta. Turistů jak much . Táta tam měl sraz s kamarádem z branže, který dorazil taktéž s kočárkem, takže super – šupla jsem Vitolda Honzovi a tátové vyrazili na hodinku hlídat a probrat svoje záležitosti a já – nečekaně volná jako pták – se Simčou na kafíčko, respektive čaj. Počasí nic moc, docela foukalo, ale nepršelo a to bylo hlavní. Prošli jsme se také Jelením příkopem, po Karlově mostě, a potom procházkou přes Letnou zase zpět. Víteček byl opravdu hodnej, dlouho v kočárku spinkal a potom koukal kolem, docela ho to zajímalo, a když ho to zajímat přestávalo, dala jsem mu do ruky kukuřičnou křupku nebo rýžový chlebíček – tyto pamlsky většinou zaberou . Večer jsme si u Simči ještě pohráli s Víťou a potom usnul jako špalek, takže jsem mohli v klidu posedět, popovídat u vínečka, prostě pohoda. V neděli dopoledne jsme se jeli podívat na Simčin nový ateliér a pak jsme vyrazili do Stromovky, aby se Vitoldo trošku prospal. Krásnou procházku vytřídalo příjemné posezení v pizzerii. Po obědě opět procházkou „domů“ k tetě, sbalit saky paky a šupky dupky zpátky do Brna.

Takže parádní víkend, Víteček to zvládl na jedničku a Bufča na chalupě taky. Už se mi po ní po těch dvou dnech strašně stýskalo, takže když ji babička Hana přivezla v pondělí odpoledne vlakem do Brna, mohly jsme se radostí na nádraží zbláznit . Byla jsem sice celá oblízaná a upatlaná, podrápaná a přišla jsem o knoflík na svetru, jak po mě Bufinka řádila, ale byla jsem šťastná, že už jsme zase všichni pohromadě .