Je úterý, 10:44. Táta v práci (aspoň to říkal <img title=„emoticon“ alt=„emoticon“ src=„http://w­ww.lucinka.in­fo/wp-content/plugin­s/Wysi-Wordpress/plu­gins/emotions/i­mages/tongue.gif“ border=„0“ />), Bufča vegetí na sedačce, Víteček spinká v pokojíčku, ticho a klid ruší jen (kromě chrápající Bufinky) ždímající pračka a občas sanitka z Vídeňské. Jééé . Faktem, že takových chvil je méně než malé množství, dokonce méně jako šafránu, se snažím ospravedlnit svůj prohřešek, ja­kým pociťuji Lucinčin blog, již lehce zapáchající starými a ztrouchnivělými zprávami, býti. Poslední článek, věnovaný mému milovanému synovi, pochází  pradávných dob, kdy mu bylo 5 měsíců. To snad už ani není pravda. Popisovat změny, které se za tu dobu odehrály, nemá smysl – tedy smysl by to i mělo, ale já nemám čas! Takže jen ta největší novinka, kteroužto se budu následujících několik desítek či jednotek minut zaobírat (dle toho, jak se Vitoldo probudí) je, že máme s Víťou za sebou první víkend jeden bez druhého. Základním předpokladem, jež musel nastat, aby se toto uskutečnilo, bylo ukončení kojení. Přišlo to dřív, než jsem myslela a trochu mě to i mrzelo, na druhou stranu to proběhlo tím nejlepším možným způsobem. Od prvního roku zkrátka začal sosání Víťa sám tak nějak flákat, nejprve přes den, potom ráno a nakonec nechtěl už ani večer. Nadešel tedy den, a nebylo to nikdy jindy než 16. září, kdy se od maminky napil naposledy . A už tedy nestálo nic v cestě tomu, aby si Víťu babička a děda odvezli na víkend do Olomouce k totálnímu uňuchňání . Vzhledem k tomu, že mám za sebou trochu náročnější období, kdy byl táta v USA a na mě to nějak všechno dolehlo, únava a vyčerpání za celej rok, tak jsem to přivítala. Babička si péči o Víťu přijela natrénovat asi před 14 dny, konstatovala, že to určo zvládnou, takže jsme vytáhli cestovní tašku ze skříně a začali balit. Oblečky, plíny, kosmetika, cestovní postýlka, stolička, plyšáci, kostky, knížky, léky na kašel (bo furt kašleme ), odsávačka, 3 dudlíky, vezla se dokonce i velká vyklápěčka, kočárek, Sunarka, Beba, Hami, rýžové chlebíčky a jiné Víťovy pochoutky…no vypadalo to tu, jako bychom měli odjíždět na 3 týdny .

Pátek

Děda Šimon se kolem oběda vracel z pracovní cesty z Dukovan, takže naložil Vítečka, jeho „pár“ věcí a mě a frčeli jsme do Olomouce, kde babička už pilně všechno chystala na vnoučkův příjezd. Přemýšleli jsme, jestli postat Víťu s dědou samotného, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedu s nima, aby toho nebyl na Víťu moc, a potom, že se nenápadně vytratím a vrátím se večer do Brna vlakem. Páteční večer zvládl Víťa určitě lépa než já, protože v tom vlaku mi bylo opravdu SMUTNO jako hrom. Když jsem přijela domů, byl tu klid, prázdno, „jen“ Honi, popravdě jsme z toho byli první hodinku takoví nesví. Myslím, že i tátovi se trošku zastesklo, i když ten už byl bez Víti 17 dní. Já ne déle jak pár hodin. Nakonec jsme ale sobotu a neděli nestrávili truchlením, jak by se mohlo zdát. Bylo to parádní! Ujala jsem se přípravy programu, který byl beze zbytku naplněn a vypadal následovně:

Sobota: Dloooouuuuho spát, potom obídek lehký, potom na Kraví horu si zaplavat a naložit se do vířivky, potom návštěva solné jeskyně, potom procházka s Bufčou, potom se hodit do gala a vyrazit na večeři a potom rovnou šup do divadla . Prostě jako za mlada… 

Neděle: taky byla pohodička, žádné vaření – obídek v restauraci, potom šlofíček a potom Jupííííííí pro Víííítečkáááá! Já už jsem se na něj od rána těšila a nemohla jsem se dočkat, až toho svojeho bobečka zase uvidím, no prostě absťák jako hrom . Babička s dědou samozřejmě průběžně podávali zprávy o tom, co se v Olomouc děje, a jak to Vitoldo zvládá, takže jsem věděla, že je v pohodě a rodiče mu pramálo chybí. Jen jsem si říkala, že možná bude plakat, jakmile nás uvidí….ale kdeže! Byl vysmátej jako sluníčko, rozdivočelej, hned nám musel předvést všechno, co s dědou a babičkou provádělili, a co se naučil nového. Prostě zvládl to na jedničku, dokonce hrál takového vzorňáka, že spal dopo skoro 2 hoďky, odpo to samé a v noci se budil jen jednou. Nechápu . Prostě se jel k dědovi a babičce vyspat a načerpat energii na další tóčo doma….

Všichni jsme si to parádně užili a těšíme se na další Vítečkův „opušťák“. Děda vše zdokumentoval a okomentoval, přikládám…

papa