Na začátku tohoto týdne zavolal děda Šimon, jestli si na víkend mohou s babi zamluvit Víťu, že si ho ještě, než odjedou lyžovat, chtějí užít. Protože to bylo zrovna odpoledne, kterému předcházely události, jež v zápětí vylíčím , během nanosekundy jsem odpověděla, že to je výborný nápad, a že už jdu Víťu balit, ať si ho klíďo píďo vezmou třeba na týden . (To, že jsem v pátek připoutávajíc Víťu dědovi do autosedačky musela zamáčknout slzičku, je věc druhá ). Ty události teda:

 Budíček v 6:00 (Víťa volá z pokojíčku, že už je vyspanej), beru si ho k sobě do postele a snažím se ho ještě zpacifikovat. Do 7:00 mi střídavě hajsal po břiše a po zádech, zapínal a vypínal rádio, ladil stanice (vybral si Proglas ), zapínal budík, šlapal mi po vlasech a sedal mi na obličej. Potom slezl z postele, tři kroky, rána jak z děla následovaná řevem. Víťovi to v pyžamku podjelo a hodil záda. Vstáváme. Vyslékáme pyžamko a jdeme se umýt. V chvíli, kdy jsem se soustředila na očistu jeho zadečkuv umyvadle, sáhl po baterii a pustil vodu na plné koule, pochopitelně tam ještě strčil ruku, takže v koupelně ani na mě nezůstalo místo suché. Jdeme se obléknout. Čisté tričko, tepláčky, ponožky, papučky. Víťa si jde hrát, já jdu taktéž vykonat ranní hygienu, obléknout se, pověsit mokré pyžamo a vytřít koupelnu. Začínám mít hlad. Jdu do kuchyně udělat nám snídani. Víťu nalézám, jak stojí jednou nohou v misce s vodou (Bufča bohužel večer neměla moc žízeň, takže až po kotník), v ruce drží sušené hověží ucho a olizuje ho (Bufinčiny pamlsky mu většinou opravdu moc chutnají) a snaží se šplhat po radiátoru. Ucho mu beru a jdeme se opět převléknout do suchého. Už mám dost hlad. Dělám Víťovi mlíčko, mažu mu chléb s lučinou a pečlivě krájím na malé kostičky. Posazuju ho do stoličky, dávám mu na stolek mlíčko a v misce kostičky, aby se najedl. Normálně už to zvládá sám, ne však toto pondělí . Už mám fakt hlad, mžitky před očima, ale ještě mu udělám čaj do termosky. Jdu vybalit termosku z batůžku, měli jsme ji na procházce. Vracím se do kuchyně. Po­lovina mléka vylitá na stolečku, druhá na rukávu. Miska převrhnutá na zemi, u ní Bufinka a pochutnává si na kostičkách s lučinou . Víťa se směje a plácá do mlíka. Nechávám ho plácat a jdu se najíst. Bufča vyskakuje na stoleček a likviduje mlíko. Aspoň nějaká pomoc. Sním tři sousta, nedá mi to, Víťa je celej mokrej, jdu ho převlíct. Je pokakanej. Znovu sprcha v umyvadle. Další suché tričko. Dělám mu novou snídani. Je mi blbě, mám hlad jak svi.., jdu jíst. Už jsem klidnější. Víťa si jde hrát do obýváku, já mu jdu uvařit oběd, abychom mohli jít dopoledne na procházku. Nastrouhám mrkvičku, šup na máslo a už to dusíme. Á, dopralo prádlo, mezitím ho pověsíme. Vítečku! Víťa podává, já věsím, já věsím, Víťa sundává, Víťa věsí, padá to…Mrkvičkáááááá! Připálená na uhel. Už na to kašlu. Bude Hami ze skleničky. Jdeme se obléknout. Víťovi se nechce, baví ho sundávat prádlo ze sušáku. Vysvětluju mu, že to je super, že takhle pomáhá, ale že to ještě není suché, že půjdeme ven ťapat, ono to uschne, a potom to sundá. Moc jsem ho nepřesvědčila. Oblékám se. Teď následuje deset minut, kdy se snažím oblíct Víťu. S použitím síly a různých ťuťuňuňu oblbovaček má nakonec na sobě kýženou kombinézu a vyrážíme!!! Jupíííí, teď si to venku pěkně užijeme . Kočárek nebereme. Dojdeme do Alberta (asi 400m), tam nakoupíme, zpátky se svezeme šalinou. Venku je sychravo, všude se válí taková ta špinavá břečka. Vídeňská je docela rušná, beru Víťu za ruku – a už je tu problém. Nechce za ruku. Chce chodit sám! Dobře, tak běž aspoň na straně, kde jsou domy. Ne! Zajímají ho auta. Chce za autama. Beru ho za ruku. Začíná se vztekat. Dělá hadrového panáka a zvolna se sesouvá do břečky. Super. Je zadělanej jak jetel, už ho nemůžu vzít ani do náruče. Za dalších 30 minut ujdeme asi 10m. Zásadně chce jinam, než bychom měli jít. Albert stále v nedohlednu. Ví­tečku, pojď, půjdeme tudy, podívej, je tam bagr!!! Ne. Hroutí se k zemi. Leží na zádech. Leží na břiše, líbí se mu to, usmívá se. Už mi tečou nervy, beru ho za šusťák na zádech jako pytel s odpadkama a nesu ho směr Albert. To se mu taky líbí, kupodivu. Lidé koukají na tu otřesnou matku. V obchodě se vozí ve vozíku, to má rád, bezva, aspoň chvíli klid. Mé myšlénky se upínají k tomu, že už jenom oběd a Víťa půjde spinkat. Dnes nemá ani jeden z nás svůj den. Odpoledne bude líp, určitě ! Máme jít na návštěvu… Opravdu, odpoledne už zcela neprůserové, pohodové, hezké. Předtím ale ještě proběhl oběd, respektive neproběhl, protože Víťa odmítal jíst, bouchal mi do lžičky, ruce strkal do talířku až po zápěstí a následně si je umýval v hrnečku s čajem. Prostě nevím, byla to hrůza, já už jsem byla zralá na mašlu. Normálně taky válčíváme, ale tohle bylo na mě fakt moc ! Oběd jsem do něj nakonec bohužel nedostala, donutila jsem ho vypít aspoň ten čaj s kousky mrkve, brambor a masa. Asi ho to zasytilo, protože když jsem ho dala do postýlky, v momentě spal ja špalek. Já jsem seděla u stolu, hleděla doblba a přemýšlela o tom, zda jsou děti skutečně dar. Vtom zavolal děda a ptal se, jestli jim půjčím jejich milovaného vnoučka. Jestli vám ho půjčím???? To jako že budu mít dva dny veget????? Moje odpověď nebyla ne.

Když se ale v pátek zaklapli za klukama dveře a odjížděli směr Olomouc, bylo mně i Honimu moc smutno. Ty první minuty bez Víti byly hrozně divný, pak to přešlo a i my jsme si to s tátou hezky užili . No a teď před chviličkou volal děda Šimon, že budou vyjíždět z Olomouce, takže my taky šupneme do auta a huráááá do Vyškova na benzinku, tam máme sraz, tam bude předávka. Na půli cesty….

Víťa měl v Olomouci připravený bohatý program. V sobotu byl s babičkou a dědou na výletě v ZOO na Svatém Kopečku a v neděli ve Vlastivědném muzeu na vycpaných zvířátkách. Prý se mu to moc líbilo . Fotky dodal a okomentoval již tradičně děda Šimon.