Poslední tři víkendy byl Víteček v Olomouci a to je pro nás svátek a dobíjení baterek v tom pravém smyslu. Vím že doma je mamince občas vybije nadoraz, ale s tím jí my nepomůžeme, tak dáme rodičům alespoň víkendy na dobití. Víťa je u nás už jako doma, loučení v Brně naprosto v pohodě, zamává smutné mamce a taťkovi z auta, udělá svoje brm, brm, děda nastaruje a už frčíme. Už si doma i o rodičích povídáme, prohlížíme fotky a nic to s ním nedělá, úplná pohoda což je pro nás moc důležité, vlastně ne jen pro nás, ale pro všechny. S Vítečkem vymeteme všechno možné aby neměl čas na domácí ptákoviny a šprajcy. Vrcholem blaha jsou naše ranní pohádky kdy už je Vítek u dědy pod peřinou a s vykulenýma očima poslouchá všechny mnou vymyšlené příběhy a jenom spokojeně přibrukuje v momentě kdy pozná o jakém zvířátku je řeč. Taky už umí pěkně napodobit čertisko a jak je o něm řeč hned leze pod peřinu protože ví že bydlí v té díře. Taky tam okamžitě zalézá v momentě kdy liška šoupne Budulínka do nory a leze ven mlátit do postele když dědeček hraje na bubínek a babča čmiká u díry s pytlem. Babička s náma ale nehraje přesto že jsme jí několikrát podávali igelitku aby chňapla lišku do pytle. Raději uteče do koupelny před zrcadlo nebo vařit ranní mlíčko. Občas je mu už rozumět nějaké slůvko a už se snaží vše nějak po svém pojmenovat a to je někdy hrozná prča protože spousta věcí má podle Vítka stejný název podobající se mručení hrocha. My se snažíme poznat o čem je řeč, to Vitolda uklidní a je spokojený se svým projevem. To je stejné u všech dětí a je to začátek asi nejkrásnějšího období u dětí. Užíváme si to dle možností plnými doušky a je to prostě paráda, v tom se mnou určitě všichni souhlasíte. V pátek se vracím ze Znojma přes Brno domů a neraději bych ho zase šoupnul do auta a vůbec nejraději bych si s ním šoupnul celou mateřskou.