Dr. Kenneth N. Condrell, Ph.D.
Child Psychologist

Mnoho rodičů je překvapeno záchvaty vzteku jejich dětí. Jak je to možně, že takové sladké dítě najednou leží na podlaze, křičí a kope kolem sebe? Jak se může také chování považovat za normální? Abychom dostali odpovědi na tyto otázky, musíme se vcítit do typických novorozenců a batolat. Udělám to za vás a ukážu vám jak vypadá život z perspektivy novorozence a poté batolete.

„Mnoho měsíců po tom, co jsem se narodil, uspokojovali rodiče každou mojí potřebu. Málem se uběhali abych se cítil pohodlně a spokojený. Pokaždé, když jsem zafňukal, zaplakal, krkl, nebo upustil větry hned byli u mě máma, táta nebo oba rodiče. To byl skvělý život a výborné služby! Mám dva dospělé, kteří se o mě starají dvacet čtyři hodiny denně. Je úplně jedno jestli jsou tři hodiny ráno nebo devět večer. Může se na tátu a mámu spolehnout že mi vymění plínku nebo mi dají láhev. Někdy mě dokonce houpou a zpívají mi písničky“

Vše výše popsané je pro děti naprosto nezbytné. Potřebují takovou péči a pozornost k tomu, aby přežily. Potřebují takové služby a lásku aby mohly uvěřit tomu, že ten nový svět mimo dělohu je dobré místo. Pokud se dítě naučí, že se může spolehnout na to, že mu nový svět pomůže přežít, má základ na to,aby se jeho osobnost mohla vyvíjet. Děti také potřebují tuto péči a lásku k tomu, aby se mohly zamilovat do svých rodičů. To víte, děti jsou devět měsíců v děloze své matky. Matka se během té doby do dítěte zamiluje, ale dítě má takovou možnost právě až poté, co dělohu opustí. A stane se to jen když jsou máma a táta ve společnosti dítěte.

Teď se podívejme na život z pohledu dítěte, které se z novorozence stává batoletem.

„Cítím se krásně bezpečně, když mě každý obskakuje. Jím, když mám hlad, a plenky se mi mění, když se počůrám. Vždycky mě někdo zvedne, když jsem podrážděný a když se nudím někdo mi podá chřestítko. Rostu, i když jen po troškách. Brzy se umím otočit a potom se naučím také sedět. Najednou je mi 18 měsíců a věci se rychle mění. Úplně najednou se ta dvacetičtyřhodinová služba ,na kterou jsem byl zvyklý, snižuje. Zdá se, že nemůžu mít tuhle stálou službu pořád – dokonce se může stát, že musím na něco čekat. To, že táta nebo máma někdy řeknou „Ne“ mě vyvádí z míry. V tu chvíli se mi zdá, že jsou na mě rozzlobení a hubují mě.“'

Jako rodič teď můžete pochopit jak se dítě dostalo k tomu, že očekává to, co očekává. Chápete také, že pro batole znamená proces růstu také to, že dostává od rodičů méně služeb a musí čekat, než jsou jeho potřeby uspokojeny. Tohle všechno může být pro batole zdrcující, protože takové batole nejenže má velká očekávání, ale také si ještě nevytvořilo jakoukoli sebekontrolu a schopnosti, které by mu pomohly vypořádat se s takovou situací. Batole se často nedokáže vypořádat s pocitem frustrace. Pokud se tedy svět nestaví k požadavkům batolete tak, jak by ono chtělo, dostaví se u něj dočasný záchvat vzteku. V tuto chvíli dítě nevěnuje pozornost přemlouvání. Takže říkat věci jako: „Když nepřestaneš, udělám něco, abys mě důvod plakat,“ nemá smysl.

Také vidíte, proč nemá smysl vykládat takový záchvat zuřivosti batolete jako akt vzdoru proti autoritě. Batole v takovém záchvatu zuřivosti nikomu nevzdoruje. Takové dítě dočasně ztrácí kontrolu a nemůže si pomoci.

Jak vaše batole roste, musí se vyrovnávat s mnoha frustracemi. Díky takovým zkušenostem si batole postupně vytváří toleranci k odkládání věcí a k faktu, že vždy není všechno tak jak by chtělo. Ale tenhle vývoj vyžaduje čas. Dítě zažije mnoho záchvatů vzteku na cestě k učení se toleranci. Někdy batole upadne a začne bít hlavou o zem. Někdy se bude tahat za vlasy a plivat. Někdy bude kopat a házet věcmi nebo zvracet. Všechno je to normální průběh věcí…ale je to také zkouška pro rodiče. Ale teď když víte, že děti takové záchvaty mají, budete v lepší pozici. Budete trpěliví a mít jistotu, že nevychováváte malého spratka.