Protože jsem (někdy bohužel) z těch co si moc řemeslníků nenajímá těšil jsem se celou dobu na to až s Vítečkem zalezeme do mé dílny, dám mu bedýnku pod nohy a budu ho učit to co naučit mě můj tatínek. Zní to jako z knížky, nebo jako nějaká fráze, ale něco na tom je, já to beru trošku jako poslání, povinnost a taky jsem na to trošku hrdý, to chlapi bývají a poprdění dědci nejvíc. Máme to s Vítkovým tátou Honzíkem rozdělené, on bude dohlížet na to aby jeho vysvědčení bylo trochu lepší jak dědovo,(2.tř. chování chvalitebné – od té doby sekám latinu, takže pí. učitelce dodatečně děkuji) já na to aby se mu ruce neobrátily dozadu jak lachtanovi zakrslé ploutvičky. Holky to bude jednou ženich !!! Protože je jaro tak první společný výrobek nemohlo být nic jiného něž budka pro ptáčky. Víteček měřil, podával, ťukal a olizoval nudli kterou děda nestačil pořád utírat. Když se maká tak se na parádu nehledí, příští rok už budeme umět odfrknout babičce do záhonku a bude po nudli. Budku jsem musel ale pověsit já, Víteček zatím vylepil inzerát že budka je volná. Babička jej zasvětila do základu zahradnicé práce, a to je jízda s plnými kolečky hlíny, plevele nebo listí. S hlínou to byla teda fuška, hlavně do kopce se mu hodil vibram na botech. Podstatně spokojeněji vypadal při jízdě na bobech. Absence sněhu mu nevadila, mě přestala vadit až jsem boby zapřáhl za traktorek, do té doby jsem na tom byl jak Vítek s kolečky plnými hlíny. Krásně ve smyku vyrovnával rovnováhu, maminka by z něj měla radost, jen babička mne nazvala, hádejte jak. Jakmile však přesedlal z bobů za volant bylo rozhodnuto, zastavila nás až prázdná nádrž. Poprvé jsem si uvědomil že už to není žádné mimino, ale kluk jak má být se kterým se dá už lecos dělat, už rozumí, poslechne (mě)a dovede to vrátit vykulenýma očima, pozorností a večer tuhým spánkem až do rána. O prvním zatlučeném hřebíku se mu zdálo asi ještě v úterý v Brně.Byl to krásný Víkend jako každý s Vítečkem, tentokrát i s Bufčou. Těším se na další.