Pondělí 06. Říjen 2008

Vezmu to pěkně popořádku…<p>Na druhé miminko už jsme se s tátou moc těšili, ale po nevydařeném těhu na jaře jsem pojala nějakou skepsi a začala se bát, že to třeba už vůbec nevyjde. Nutno říct, že náš táta se nebál skoro vůbec, svým superkvalitním rychlospermiím bezmezně důvěřoval a utěšoval mě, že to chce jen čas. Když se další tři měsíce těhu nedostavovalo, řekla jsem si, že už nám mohou pomoci jen bylinky, lektvary či zaříkadla. Pečlivě jsem to nastudovala na internetu a zakoupila zázračný homeopatický balíček asi za 1200,–Kč, obsahující spoustu lahviček s nějakým odvarem z pupenů či co, který mě měl zbavit všech mých problémů s reprodukcí. Balíček došel v červenci, přesně 28.den mého menstruačního cyklu. Na tento den jsem jako každý měsíc čekala s nesnesitelnou netrpělivostí, v záloze asi 12 těhotenských testů všemožných značek. Řekla jsem si, že než do sebe kopnu ty pupeny, udělám test. Vzala jsem ten nejcitlivější za 150,–Kč. Druhá čárka byla tak strašně slabá, že jsem ji tam viděla jen já, a to jsem ji tam spíš jen vidět chtěla. Během dalších pěti dnů padlo asi 30 těhotenských testů. Ráno, odpoledne, večer…všechny přesně seřazené nejen chronologicky, ale také podle značek ležely na okenním parapetu a já jsem sledovala, jestli druhá čárka sílí nebo ne. Také jsem k nim stále volala Honzu a ptala se ho, na kterém testu se mu zdá čárka silnější , no už jsem z toho byla úplně magor a Honza asi taky. Ale zatímco on koukl a řekl, že buď nevidí nic nebo mi odkýval silnější čárku tam, kde jsem ji chtěla vidět, asi aby mě uklidnil, já na ně vydržela čučet i 10 min. Já tam prostě ten pozitivní vývoj viděla . Žádné těhotenské přznaky mne sice neprovázely, což mne na jedné straně zneklidňovalo, ale říkala jsem si, že s Vítečkem se taky nic nedělo a přitom se dělo. Čekala jsem dalších 14 dní, ale to už jsem testovala tak 1× ta 3–5 dní. Během týdne už tam byly vyfrézované 2 slušné dálnice, tak jsem zvedla sluchátko (svého mobilu) a objednala se na gyndu. Nechtěla jsem dřív jak na 8tt, aby bylo případně vidět už i srdíčko. Moje pocity byly velmi rozpačité. Obrovská radost, štěstí, ale taky strach, protože jsem věděla, že ještě nemáme zdaleka vyhráno. A přestože jsem druhého mimouše už fakt moc chtěla, byla jsem z toho paradoxně i velmi zaskočená, že to teda snad opravdu vyšlo, a jak to budu všechno zvládat, jestli jsme nakonec neměli ještě počkat… No trošku psycho, zmatek v hlavě, hormony a tak. Nicméně radost přeci jen převládala, to je jasný!

První prohlídka na gyndě

„Táák, maminko, opravdu tu máme miminko, gratuluju, ještě ho změříme, ano, velikost odpovídá, ano, podívejte – tady ta skvrnka, to je srdíčko, jak krásně tluče, no moc gratuluju, máte radost? (Následovala vlna neskutečného štěstí, které jsem cítila ). Ještě se podíváme na vaječníky, ano, i tady je vše v pořádku, aha….jéžiši, co to je???? (V tu chvíli mi problesklo hlavou, že tam asi vidí nějakej nádor, no nazdar, už je to tu, do roka je z Vítečka sirotek…) Vidíte to taky ??? (zděšeným hlasem se mě táže lékařka) Zvednu hlavu a civím na černý flek, co mi ukazuje. "Tak to je druhé miminko!!!“ V tu chvíli jsem se opotila, tlak a tep se ocitl zcela určitě mimo všechny tabulky, pokoušela se o mne zimnice…to vše v pár vteřinách. Nevěděla jsem, zda se mám smát nebo brečet, křičet radostí nebo co mám dělat, byla jsem naprosto zkoprnělá. Tohle by mě fakt NIKDY nenapadlo. Já a dvojčata . Potom si mě paní doktorka vzala ke stolečku, aby mi vysvětlila, že se jedná o dvouvaječná miminka, což je prý dobrá zpráva, nicméně v zápětí mě dorazila informacemi o tom, jak je těhotenství s dvojčaty rizikové, že existuje jakýsi syndrom mizejícího dvojčete, jak často hrozí potraty a předčasné porody, protože ženské tělo není uzpůsobeno k vícečetnému těhotenství, takže něco ve smyslu „chtělas děcko, tak to máš hned dvojnásobně, ale připrav se na neskutečnou zátěž, problémy a nejspíš se z toho asi v závěru těhu pos---š“. Tak mi to přišlo. Naštěstí tohle nebyla paní doktorka, ke které normálně chodím, tahle jen zaskakovala. Ta moje by mi to určitě podala optimističtěji!  Hnedle jak jsem vyšla ven, volala jsem Honzíkovi a tu bombu mu ráz naráz vyklopila. Na druhém konci drátu byl chvíli klid, a i potom bylo znát, jak je z toho taky chudák překvapenej a přepadlej, že neví, co říct. Doma jsme si o tom povídali, byli jsme moc rádi, že to s miminkem vyšlo, ale to množství nás oba opravdu tak vyvedlo z míry…Honzík je v naší rodině ten, kdo mě v krizových situacích utěšuje, kdo je stále a ve všem nad věcí a kdo má vždy v záloze nějaké povzbuzení, ale tentokrát jsem se musela sebrat já a tátu uklidňovat, že to nějak zvládneme, hlady neumřeme, a že se z toho nezblázníme…. Z ultrazvuku jsme měli první fotečku, a protože se následující víkend chystaly na Veverce bujaré oslavy, na kterých se měla sejít celá naše velká hanácká rodina, rozhodli jsme se nezůstat v tom sami a podělit se o tu radostnou zprávu se svými blízkými. Nadšení všech zúčastněných bylo převeliké, rozpačitější snad byly jen budoucí babičky, které si asi nejvíce uvědomovaly, co to bude starat se o tři děti . No a tak to rodina zapila a bylo to venku.

Jdu spát, pokračování příště…Dobrou

P.S. Prodám homeopatický balíček s pupenama a koupím megakočár, se kterým vjedu tak akorát do stodoly.