Úterý 07. Říjen 2008

Včera jsem skončila, tuším, v momentě, kdy se na Veverce odprezentovala fotografie našich broučků (aneb prasečího rypáčku, jak to zanalyzoval děda Šimon se svojí bujnou fantazií ), tedy někdy na přelomu 8.a 9.týdne těhotenství. Také jsem se snažila trochu popsat rozpaky, které mne od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že budu maminkou dvojčat, provázely. Začaly nevolnosti, ačkoliv do té doby mi bylo dobře, vyjma možná trochu větší únavy, ale těžko říct, kdo dneska nebývá unavenej. Určitě to byla psychika, bylo mi fakt zle, mohla jsem jíst jen jablka, jinak se mi při představě jídla zvedal žaludek. Naštěstí se nikdy nezvedl úplně . Raději si nechám vrtat zaživa třeba to koleno než zvracet. Trvalo to asi 14 dní. Z miminek jsem měla radost, ale pořád jsem si (já, starej pesimista) představovala, jak nebudu zvládat to těhotenství, že se ty mimča do mě nemůžou vejít, bála jsem se, že budou komplikace a budu si muset jít lehnout do nemocnice, a co pak bude s těma mýma klukama a Bufinkou. Potom porod, kojení. Když jsem vlezla na net na nějakou dvojčátkovou diskuzi, měla jsem vždycky „štěstí“, že tam debatily samé mamky nebo těhulky s problémama…­.prostě vůbec jsem nebyla v pohodě, ačkoliv jsem se tak navenek snažila tvářit. Dokonce mě napadaly takové myšlenky, za které jsem se už za pár dní proklínala, styděla a miminkům se moc omlouvala . Že kdyby to totiž s jedním z nich n­evyšlo, že by to byla asi velká úleva a spousta věcí by se vyřešila (spíš pro mě zjednodušila ). Už se mi na to ani nechce vzpomínat. A potom přišel najednou zlom. Šla jsem s Víťou do Yamahy, a protože jsme nestíhali autobus, vzala jsem ho do náruče a utíkala s ním. V šalině mě začalo dost bolet břicho a trvalo to celý zbytek dne. Najednou jsem si uvědomila, co jsem tím mohla způsobit, že jsem mohla mimikům ublížit a třeba o ně i přijít, bylo to strašný. Cestu z Yamahy a celé odpoledne jsem probrečela, vůbec se to nedalo zastavit, byl to pravej nefalšovanej brekot se slzama jako hrachy. Víteček, chudáček, nechápal, co se děje. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale snažila jsem se to vysvětlit hlavně broučkům a hrozně moc se za svoje myšlenky omluvit. Snad mě slyšeli a pochopili, co jsem prožívala, a že teď už mám jasno. Že jsou pro mě dar, že je moc miluju, moc se na ně těším, a že bych udělala všechno na světě, aby byli zdraví a šťastní. Od tohoto okamžiku mě opustily nevolnosti a začala jsem si svoje druhé těhotenství konečně užívat. Tedy v rámci možností, pochopitelně už mám doma Vítečka, se kterým není vždy jednoduché vyjít, je to mnohem náročnější než když jsem čekala jeho, ale jsem šťastná a spokojená a hlavně to mám už v hlavě srovnané .

1. poradna

Už nejsem žádný nováček, takže mě nic nepřekvapilo. Tlak 130/65, moč OK, dostala jsem těhotenský průkaz a instrukce, abych odpočívala a šetřila se . Snažím se. Byl nám doporučen biochemický sceening a odběr krve ve 12. týdnu kvůli zjištění případných vrozených vad.

Biochemický screening NT+

Hned jsem se objednala do Centra prenatální diagnostiky, kde toto vyšetření provádějí. Absolvovali jsme ho 17. září u MUDr. Vlašína. Vypravili jsme se tam celá rodinka, aby mohl i táta konečně vidět ty naše broučky. Na UZT nám pan doktor vše ukázal a vysvětlil, miminka se tam hemžila a mávala ručičkama, bylo to krásné. Díval se i Víťa, ale pochybuju, že věděl, kde ty mimi jsou. Zatím ví, že jsou u maminky v bříšku. Miminka byla asi o 5 dní mladší (menší), takže termín porodu posunut na 7. dubna 2009. Ale prý to bude stejně dřív. Vyšetření z krve i ultrazvuk dopadl velmi dobře, výsledky nám zavolali tentýž den odpoledne. Měli jsme velkou radost .

2. poradna

Tlak 123/80, moč OK, byla mi změřena pánev a byla jsem vyšetřena. Nález OK, čípek taktéž. Ptala jsem se na častější tlak a bolesti v podbříšku. To prý souvisí v rostoucí dělohou, která musí růst 2× rychleji. Nemám se prý zatím znepokojovat. Kdyby byly bolesti velké, šupito presto do nemocnice Ale to snad nebude potřeba. Také jsem dostala žádanku na předoperační vyšetření včetně EKG kvůli případnému císaři. Ptala jsem se, na kdy se mám objednat. Prý co nejdřív, že to u porodu prý stejně nebude aktuální. Pak nechápu, jaký to má význam, ale budiž. Zítra se jdu objednat. Ještě si musím obstarat razítko od praktické a od zubaře. K tomu jdu v listopadu, jůůů, bojíííím, neču, neču…jak říká Víťa. Do další poradny jdu 15.10., to budu na konci 16. týdne. Nevím, jestli mi bude dělat UTZ, ale už jsem hrozně zvědavá, jak bude v naší rodině po narození broučků vypadat skóre – holky/kluci. Nejpozději se to snad dozvíme na UZT ve 20. týdnu, tedy někdy v polovině listopadu. V podstatě je mi to jedno, nemůžu říct, že bych některou ze tří možností vyloženě nechtěla. Kdybych si ale mohla vybrat, byl by to chlapeček + holčička . Táta má prý nějaké tušení, že to budou dvě holky. Uvidíme.

No a to je asi zatím asi vše. Vlastně néééé, pozór! Představte si, že já už ty naše malé mrňousky občas cítím! Opravdu. Asi jak jsou tam dva, jestli se nějak přetahují o místo…prostě cítím, když se víc pohnou. Je to super .

První trimestr tedy za námi. Cítím se dobře, ale musím se víc šetřit, s těma dvěm je to opravdu jiné. Když si vzpomenu, jak jsem se s Vítečkem s bříšku proháněla po chodbách Bakalky, ech! Teď musím chodit opravdu pomalu, při rychlejší chůzi nebo prudším pohybu mě začně bříško bolet a tuhnout. A občas mám asi nízký tlak, hlavně dopoledne. Třeba dneska cestou z Bohunic z výtvarky jsem se musela každou chvíli předklonit nebo dřepnout, abych si tem mozek trochu okysličila a nevyvrátila se tam . No a nakonec, můj úhlavní nepřítel je prázdný žaludek. Musím v něm stále něco mít, jinak je zle. Takže kam se hnu, tam s sebou vláčím batoh s jídlem a flašku s vodou. Doktorka mi řekla, že musím vypít alespoň 2,5l denně!

Jdu se napít. pa