Pondělí 20. Říjen 2008

Před pár dny jsem četla na „Rodině“ článek jedné zdeptané maminky o tom, jak je pro ni mateřská hrozně stereotypní, nudná, jeden den jako druhý. Nás se tohle, naštěstí, netýká. Bydlíme totiž ve městě, kde je spousta možností, jak s dětmi každého věku trávit smysluplně volný čas a my toho maximálně využíváme. Není to o tom, že bych Víťu natlačila do všemožných kroužků, abych z něho měla brzy houslistu, gymnastu, zpěváka nebo výtvarníka nebo o tom, že mu nedokážu zábavu vymyslet sama a chci se ho „zbavit“. Čtení a prohlížení knížek, stavění z kostek, auta, básničky, plastelínování…to nás sice oba baví a vím, že obyčejné „hraní si“ s maminkou nebo tatínkem je pro děti důležité, ale Víťa u toho nevydrží dlouho a trávit takhle celý den nebo se courat okolními ulicemi do nekonečna, to by mi asi také brzy lezlo na mozek. A i já se potřebuju a chci vídat s dospělými lidmi (i když zase „jen“ s maminkami) a popovídat si, postěžovat, uklidnit…Takže letos toho máme habaděj. Každý den jeden kroužek, ketrý nám zabere s cestou celé dopoledne. Hned, jak se vrátíme, jdeme na Bakalku pro oběd, najíme se a Víteček šupajdí spinkat. Odpoledne po svačině jdeme zase většinou aspoň na krátkou procházku, nakoupit nebo s Bufinkou, a potom si hrajeme a bavíme se doma. Nebo uklízíme, vaříme, pereme, žehlíme, koukáme na Bořka stavitele a tak. Takhle nám dny hrozně rychle ubíhají a spíš pořád něco nestíhám, o nudě nemůže být řeč. Jelikož jsme skoro pořád někde fuč, vypadá dle toho občas i naše domácnost. Ne že bychom hnili ve špíně, máme pračku a myčku, ale nemáme uklízečku, kuchařku ani paní na žehlení . Jako bezdětná jsem mívala doma rozhodně větší pořádek a s tím se těžko smiřuji. Nicméně, jak můj současný požehnaný stav napovídá, bude hůř, a tak se budu muset buď naklonovat, nebo se prostě naučit tyhle „drobné nedostatky“ fakt přehlížet, bo by mě jeblo.

Takže tady je recept na to, jak mít každý den mateřské dovolené „vzrůšo“ (v pozitivním i negativním smyslu…):

Pondělí – KERAMIKA

Kroužek keramiky pro maminky s dětmi od 2 do 4 let se koná každé pondělí od 10:00 do 11:00 na ZŠ Bakalovo nábřeží. Jedna lekce stojí 60,–Kč, platí se 5 lekcí dopředu s tím, že když nemůžeme přijít, penízky nepropadnou, ale přesunou se na příště. To je bezva. Do keramiky s námi chodí moje kamarádky maminky Jana s Vojtíkem, Jindra s Adámkem a také naši sousedé z domu – Alča se Štěpánkem. Víťa tam má tedy i spoustu kamarádů, se kterými se vídá i v jiných kroužcích. 

Ráno vstaneme kolem sedmé. Následuje hygiena, zoubky, převléct, snídaně – Víťa snídá 300ml mléka Bebe 3 Junior. Potom lehce poklidíme, usteleme nachystáme si batůžek, svačinu, pití, převlečení a  jídlonosič. Nutno podotknout, že ačkoliv jsem v předchozí větě použila slovesa v plurálu, většinu dělám já sama. Víteček během toho stačí vylít mléko, počůrat si čisté tepláky, znovu rozestlat a rozházet hračky, které jsem uklidila, polévkovou lžící roznést a rozsypat Bufčiny granule od kuchyně přes pokojíček až do obýváku, plést se mi pod nohama a zkontrolovat sbalené věci stylem, že je „všechny vyndám a podívám se, jestli máma na něco nezapomněla. Ale zpět už to dát neumím, mámo, ty!“ Víťa to nedělá většinou schválně, já to vím a snažím se to rozdýchat a zůstat klidná. Ne vždy se to ovšem podaří . A ne vždy se tyhle věci stanou jaksi „omylem“, občas Víťa přesně ví, co podniknout ve snaze dosáhnout svého . Když je vše nachystáno, začně honička a akce „Víťo, teď se oblékneme, ano?!“ V tu chvíli se Vítečkovi ovšem nahromadí taková spousta práce (to byste nevěřili), že se od ní přeci nemůže odtrhnout kvůli nějakého blbému oblékání! Kolem 9:30 konečně odcházíme (poté, co si ve dveřích Víťa ještě několikrát rozmýšlí, které auto si vezme na cestu a svoje rozhodnutí několikrát změní). Já zpocená, uštvaná, nas---á. Cestou se ale uklidním a těším se, co pěkného zase vyrobíme, a že se uvidím s kamarádkami a Víteček s kamarády . V keramice je to bezva, snažím se Víťu co nejvíce zaměstnat prací, aby nezlobil, takže má svoji destičku a válec a válí placky, obtiskává do nich razítka, rýpe nožíkem nebo mi pomáhá. Už jsme si udělali kachli s obtisknutou Vítečkovou rukou, anděla a zvonečky. Příště budeme glazovat . Když keramika skončí, jdeme se do šatny trochu nasvačit (jablíčko, sušenka…), potom se stavíme v jídelně pro oběd a tradá domů.

Úterý – VÝTVARKA PRO MRŇÁTKA

Výtvarku pro mrňátka organizuje kromě dalších desítek zajímavých aktivit pro děti i dospělé Centrum volného času Lužánky (www.luzanky.cz). Mají několik poboček, my chodíme do Bohunic, to je pro nás asi nejblíž. Výtvarka je každé úterý od 9:00 do 10:00. Úterní rána probíhají vesměs stejně jako ta pondělní, jen v ještě trochu větším fofru, protože musíme před půl devátou vyjít. A Víťa si jako naschvál v úterky rád přispí . Jedeme 3 zastávky šalinou, tam se potkáme s Janou a Vojtíkem a pokračujeme společně ještě asi 600m. Kluci na motorkách, my pěšmo. Cesta tam je stále z kopce, takže se odehrává ve znamení neustálého úprku maminek za dětmi. Ale zasejc jsme tam vždycky načas. Cesta zpět už vede peklem . Víťa již lehce znaven, táhne se jako soplík, zastavuje u každého zaparkovaného auta a asi 2 minuty jej zkoumá. „Ano, Vítečku, je to Opel“. Popojedeme 4m a situace se opakuje. A opět. A stále. „Vítečku, pojeď, podívej, tááámhle bude taky autó, jééé, to je parádní! " Nic. "Víťo, a teďka, schválně, ukaž mi, jak dokážeš jet co nejrychleji, jupííí, nakopni tóóó! " Nezabírá. "Víťo, podívej, uděláme dohodu. Máme před sebou ještě dlouhou cestu domů, a potom ještě musíme na Bakalku pro oběd. Tak si to rychle odbydem, co, a odpoledne půjdeme ven a budeme mít móóc času a všechna auta si pořádně prohlédneme. Jsi pro????“ Víťa je asi pro, což mi dokazuje tím, že se zastavuje pouze u každého druhého auta . Bezva. Nakonec i v úterky se vždycky nějak dohrabeme domů, vyměníme batoh za kastrůlky, vyčůráme se a jdeme směr Bakalka. Po obědě šlofíček. Víťa i máma.

Středa -MACEŠKA

Loňská středeční dopoledne v herně Saleziánského střediska v Žabovřeskách jsme vyměnili za dopoledne v Macešce. V herně to bylo super, moc se nám tam líbilo a bylo to jediné místo, kde mohl Víťa lítat vcelku bez omezení a bez nějakého vedení a vyřádit se tak do sytosti. Leč cestu od autobusu ke středisku a poté zpět by Víťa sice ušel, ale na hraní by už nezbyl čas. Loni jsem si ho hodila za krk a byli jsme tam za 10 minut. To už teď nemůžu a autem se mi jezdit nechce (špatně se orientuji v místech, kde to neznám, je to drahé, neekologické, provoz mi jde na nervy a navíc nic u toho nezažijeme), tak jsme to museli oželet a najít si jinou zábavu. Rozhodla jsem se, že budu dávat 1× týdně Vítečka do Macešky v Bohunicích. Je to něco jako školka, tedy hlídání dětí od 2 do 4 let denně od 9:00 do 12:00. Platí se 600,–Kč dopředu, z toho se postupně odečítá 50,–Kč za každou hodinu. Funguje to tam jako ve školce. V jedné třídě je asi 10–12 dětí a na ně 3 „tety“. Děti si s sebou nosí podepsané batůžky se svačinkou, pitím a převlečením. Celé dopoledne mají program, uprostřed je svačina. Chtěla jsem vyzkoušet, jak to Víťa beze mě zvládne a zkúsit ho tak pomaloučku připravovat na školku. První týden jsem ho tam zavedla, předala a v momentě, kdy uviděl hernu plnou hraček, jsem pro něj přestala existovat. Zůstala jsem ale nablízku, přesněji o patro níž, s batohem plným jídla a knihou. Vždycky po hodině jsem šla nakouknout, zda je Víťa v pořádku a jak moc po mě truchlí. Netruchlil vůbec. Viděl mě ve dveřích, ale na mé mávání nereagoval a nenechal se vyrušovat ze hry. V 11 hodin jsem si ho chtěla už vyzvednout, ale tety hrály dětem nějaké divadlo, které Vítečka zajímalo víc než maminka. To jsem byla ráda. Nakonec jsem si pro něj šla až ve 12 hod, byl úplně v pohodě, akorát převlečený, protože se počůral. Stejně tak i když byl v Macešce podruhé, potřetí i počtvrté. To je zatím asi jediný problém. Neumí jít za cizí „tetou“ a říct jí „čury čury“. Doma už to vcelku zvládá. Jeden týden jel s námi táta, aby se zaučil, protože ve středu dopoledne neučí, a tak se nabídnul, že by Vítečka do Macešky i zpět mohl vozit. Takže minulý týden už to kluci zvládli úplně sami . Já jsem byla v poradně a něco si vyřídit ve městě, trochu poklidila a potom si dala na chvíli nohy nahoru…Paráda­!

 

Čtvrtek – SLUNÍČKO

„Sluníčko“ jsou hudebně-pohybové hry pořádané Jarmilou Kovaříkovou (www.jarmila.com), konající se každý čtvrtek od 10:15 do 11:00 ve středisku YMCA na Kounicově ulici. Sluníčko navštěvujeme už druhý rok, začali jsme tam chodit, když bylo Vítečkovi 6 měsíců. Scházíme se tam víceméně stejná sestava maminek s dětmi, jak jsme se poznaly tamtéž na předporodních kurzech. Takže i tam má Víťa své stálé kamarády a kamarádky, na které se vždycky těší . Odcházíme v 9:30, máme tudíž „spoustu“ času na hygienu, na snídani, nachystat si věci, svačinku a pití, poklidit, ustlat, vyskládat myčku, pověsit prádlo…Většinou to ale Víťa proloží nějakým svým „zpestřovákem“ typu Hra na houvíí : Mamííí, bude houvííí – vysléct, posadit na nočník – nééé, velkýýý – posadit na WC – už se mi nechce – obléct – umýt ruce), jež se opakuje v intervalu 3–5 minut i 8×. I čtvrteční rána tedy stojí často za to. Vracíme se kolem 11:45, vyměníme batoh za kastrólky, Víťa hodí „čury čury“, osedlá motorku, já se pomuchluju ve dveřích s Bufinkou a jdeme pro oběd. Cesta domů je už ale fakt nekonečná . Oba hladoví, nervózní a unavení se doplahočíme domů, dámě si oběd a tolik očekávaný polední klid! (Nervózní jsem spíš já, ač se převelice snažím nedát to na sobě znát . Na Víťu to padne až přede dveřmi, kdy se šprajcne a nechce jít domů. Šprajc trvá při svlékání, mytí rukou, obědě, mytí zubů, převlékání a ustane, až Vitouš usne). Následně na to se v klidu najím já, poklidím nádobí, vezmu si notebook a zalezu si do postele. Přečtu poštu, mrknu, co se děje ve světě a když jde na mě spánek, zarachotí to v pokojíčku a kdo tu není! Víteček! Probudili ho opět zedníci, kteří nám už několik týdnů zateplují zadní fasádu a dělají nové balkony. Aůůůů !!!

 

Pátek – YAMAHA

Yamaha je hudební škola (www.yamahasko­la.cz), která organizuje mimo jiné i hudební pořady pro maminky s dětmi. Do Yamahy chodíme také už druhým rokem, na ZŠ Jasanovou v Jundrově, každý pátek od 10:00 do 11:00 (což je čas mnohem příjemnější než ten vražedný loňský od 9:00, vzhledem k tomu, že to máme docela daleko šalinou a potom autobusem). Loni jsme navštěvovali kurz „Robátka“, letos jsme postoupili o úroveň výš a navštěvujeme „První krůčky k hudbě“. Je to bezva, zpíváme tam písničky, hrajeme na bubínky, ťukáme na dřívka, tancujeme…Vítečka to hodně baví, spoustu písní už zná a předvádí je sám. Je to legrace. Největší elán a chuť do práce ho však pravidelně chytne v momentě, kdy se  s námi rozloučí náš maskot Medvídek a my máme asi 10 minut na to, abychom se vyčůrali a převlékli a uvolnili místo další skupině. Nastane honička a poté oblékání stylem „kdo s koho“. Venku se situace většinou uklidní, před školou je totiž parkoviště plné aut. Všechna je třeba zkontrolovat, přečíst značky, osahat, otevřít a zavřít dvířka od nádrže a prohlédnout všechny čtyři poklice, zda jsou originální a zda i na nich je značka. Často si říkám, že bych chtěla mít ten prsten, co měla Arabela. Zakroutila bych jím a celé parkoviště poslala občas k šípku . Cestu zpět si Víťa v autobuse užívá, všechno pozoruje, komentuje…tedy pokud nechytneme „bezbariérák“! Tam jsou sedadla skoro na zemi, takže Víťa z okna nic nevidí, je naštvanej, rajtuje a šplhá po mě, hrůza . Zbytek dopoledne klasika – domů, pro oběd, domů, oběd. Uff!

Jéžišimarjá, to už je zase hodin. Klíží se mi víka, já jdu. papa

Minulý týden jsem byla v poradně, napíšu novinky…..brou noc…