Za chvíli to bude rok, co přišla na svět naše dvojčátka Eliška a Vašíček, a tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas zresuscitovat svůj blog. Našla jsem tu ve svých konceptech docela dlouhé a hodně podrobné, ale nedokončené povídání o posledním trimestru těhotenství, o mé měsíční hospitalizaci, o porodu. Začala jsem to psát někdy na konci února, tedy krátce po propuštění z porodnice. Přestože už to bylo skoro dokončené a já mám v paměti každou minutu těcht týdnů, nechci to dopisovat a nechci na to vůbec vzpomínat, je mi z toho hrozně moc úzko a smutno. Hospitalizace u Milosrdných, porod a pobyt v porodnici a následné měsíční dojíždění za Eli a Vášou do porodnice bylo pro mě nejhorší a nejtěžší období v životě. Důležité je, že vše dopadlo dobře, Eliška i Vašík jsou zdravé, krásné, báječné a moc hodné děti. Čím dál častěji přemýšlím, komu mám za ně poděkovat, když v Boha nevěřím, protože si uvědomuju si, jaké je to obrovské štěstí a dar mít tři zdravé děti . (Ze kterých mi poslední týdny teda upřímně už začíná docela hrabat a fakt už potřebuju sluníčko, fakt potřebuju teplo, kytky a trávu, delší dny a kratší noci, potřebuju slyšet zpívat ptáčky, potřebuju číst knížky a poslouchat hudbu, vymalovávat si mandaly a přemýšlet, prostě mít nějaký čas jen sama pro sebe. Abych si to štěstí mohla znovuuvědomit ).

Budu teď usilovně pracovat na tom, abych ten poslední rok dala co nejrychleji nějak dohromady, aspoň fotečky. Určitě jste zvědaví na ty nejnovější (Eli a Váša jsou totiž už pěkná čísla! ), ale budu je sem dávat chronologicky. Dneska tedy mrkněte na úplně první obrázky našich drobečků. Když jsem je sem dávala a po té dlouhé době se na ně dívala a všechno se mi znovu odehrávalo před očima, bulela jsem tu jak želva, normálka potoky slz…