Neděle 01. leden 2006

Musím říct, že loučení zrovna ráda nemám . Jsou ale výjimky. Tak například lou­čení se školním rokem, což mi jistě potvrdí všechny kolegyně a kolegové, je příjemné, ba přímo opojné . A stejně tak vnímám i končící rok kalendářní. Sbohem mu dávám poslední roky poměrně důstojně (taky už nejsem, pravda, nejmladší..), v poklidu domova s našimi věrnými přáteli Marcelou a Aldou skoroMartinko­vými. . Stojím na balkoně s Bobánkem, Bouffinkou, přáteli a skleničkou sektu v ruce, koukám na ohňostroje nad Brnem a jsem celá rozechvělá dojetím…a hlavně zimou, brrrrrr. Před­stavuji si, jak hned od rána začnu dělat všechno jinak, lépe, pečlivěji, pravdivěji, pomaleji a zodpovědněji nebo naopak rychle a včas. Zkrátka hlavu plnou předsevzetí jako: Budu pravidelně vypisovat třídní knihu a kontrolovat omluvenky v žákovské, budu včas odevzdávat suplovací výkazy a včas chodit na porady, kartičku na oběd si budu dávat na jedno místo, nebudu strkat vysvědčení do tiskárny špatnou stranou, budu chodit cvičit, plavat, nebudu jezdit výtahem, budu víc šetřit, budu si vždycky brát kalhotky a podprdu stejné barvy, objednám se k zubaři a objednání potom hodinu předtím ze strachu nezruším, nebudu nadávat a vyčítat, naučím se vařit Honzíkova oblíbená jídla, budu častěji volat babičkám a Babale atd. atd. atd. Říká se, že co na sobě člověk nezmění do 29. roku věku, to potom už změní jen velice těžko. Takže to mám ještě róóóóóók! No a kdyby se to náááhodou nepovedlo, přeji pevné nervy lidem kolem sebe!