Čtvrtek 12. leden 2006

Existuje jistý druh lidí, kterým nestačí běžný, každodenní vzruch. Já je nechápu, ale je to tak. Jakmile jim klesne hladina adrenalinu v krvi, představuju si, že je jim asi tak, jako když diabetikovi klesne cukr. A proto vyhledávají nejrůznější poťapané aktivity, skáčou z mostu na gumě, skáčou z letadla, chovají jedovaté hady, lezou po skalách, aniž by se k něčemu přivázali, strkají ruce do tlam roztodivných šelem, závodí v autech a kdovíco ještě. Vrážejí do toho peněz, jéjda, a přitom by stačilo, aby si s 32 dětma vyjeli v 8 ráno plnou šalinou do Lužánek do Bijásku a zpět. Zaručuju přinejmenším stejný efekt .

Popravdě ale ani já jsem v tom až dodnes neviděla zas až takový problém. Snažíme se chodit ve dvojicích (i když teda 32 dětí už je pěknej štrůdl), vpravo, na každém přechodu na sebe čekáme a na každém rohu se počítáme. V prostředcích MHD si sundáváme aktovky, snažíme se nejíst, nepít, hovořit polohlasně, pouštět všechny od 50 nahoru sednout, jen abychom nezavdali důvod ke stížnostem a remcání starých nebo nevrlých spolucestujících. Jak už jsem ale řekla, sna-ží-me se. Nejezdím se „svatejma“, ale s normálními dětmi, takže ne vždy to tak ve výsledku vypadá. Nicméně kdo chce psa bít, hůl si najde vždycky. Každou výpravu nějakého takového „s holí“ v tramvaji nebo autobusu potkáme a jsou i takoví, kterým snad vadí už jen to, že mu tam vydýcháváme vzduch. Občas se do mě navážejí přespříliš a to se s nima pohádám hlava nehlava, občas je to vcelku úsměvné, hlavně když pomlouvají paní učitelku, která je „ani neohlídá, aby se nevrtěly…“ a nenapadne je, že stojím vedle nich a jsem to právě já. Potom řeknu „Děti, vystupujeme…“ a oni hledí jak puci.

Dneska jsem jako puk hleděla, bohužel, já. Jedeme si takhle zpět do školy plni dojmů z Bijásku, prázdná tramvaj, pohoda, na Polní zavoláme „Vystupujeme“ a vystoupíme. Do školy už jen kousek, říkám si, tak zase jednu akci jsem zvládla. A ejhle! Počítáme se 2, 4, 6, 8,…..31. Znovu. „Stůjte na místě, hernajs, nikdo se ani nehne!“ 2, 4, 6,…..30, 31. Hmmm….„Děti, chybí někomu soused?“ Samozřejmě nikomu. „Děti, kdo tu není?“ Jééé, paní učitelko, není tu XX! Ona  asi nevystoupila  ! Bezva. Takže stojím s 31 dítětem na ostrůvku a dvaatřícáté, zřejmě náhle ohluchlé, osleplé nebo nevímjaké, mi ujíždí sedmičkou někam pryč.

OK. Takže mám odvést stádo do bezpečí a zatoulanou ovečku nechat napospas velkoměstu? Nebo zavelet ke společné záchranné akci? Zvolila jsem taktiku „Všichni za jednoho“ a vydali jsme se ovečku hledat. Ta naštěstí brzy zjistila, že je v šalině sama, vystoupila na další zastávce a šla nám vstříc .

P.S. Pokud by si to se mnou chtěl vyměnit nějaký krotitel divokých šelem, jsem PRO!