Neděle 23. duben 2006

Pátek<p>V práci kupodivu klid, děti vcelku ukázněné (tedy na to, že byl pátek), ve zdraví jsem přežila i velkopřestávkový dozor na chodbě, takže jsem to s dobrou náladičkou kolem půl druhé zapakovala a vydala se směr centrum s jediným bojovým úkolem – koupit Honzíkovi nějaký pěkný dáreček k jeho narozeninám. Již v týdnu jsem dóóst nenápadně („Honííí…. co by ti tak udělalo radost k narozeninám?“) sondovala, kam se nasměrovat. Honi říkal, že by potřeboval nějaké nové oblečky, a tak jsem se vydala do naší „úžasné“ brněnské Vaňkovky. Bohužel stejný záměr jako já mělo dalších asi 5000 lidí . No strávila jsem tam 2 hodiny (popravdě koukáním nejen po dárku pro Honzíka…), ale nakonec jsem mu vybrala dvě trička, svetr a jako bonus knížku (spíš brožůrku) „Partner v těhotenství a při porodu“. Přišla jsem domů utrmácená, Honi byl taky za celej týden nějakej vyflusnutej, tak jsem šla s Bouffinkou ven, a potom jsme koukali na film. A potom šel Honzík opět pracovat, takže jsem opět usínala sama s Bufčou …

Sobota

Probudila mě Bouffi, jelikož se poslední dobou děsně rozvaluje v posteli, dokonce si mě odšťouchne nohama, abych jí nezavazela, zívne si, protáhne se a chrní dál. Takže takhle nějak mě normálně vystrnadila z mé postýlky. Kolem půl osmé jsem se nasnídala a zabalila a naaranžovala Honzíkovi dárečky s přáníčkem na stůl. Jakmile Honzík vstal a pokochal se dárečkama (nad knihou tedy nahodil podivnou grimasu a pronesl něco ve smyslu…No nazdar, už to začíná!), vyrazili jsme na nákup, protože nějak došly zásoby. S Johnym jsme se následně vrhli na kuchtění oběda, konkrétně na kuřecí kousky s pečenými brambory a na mísu zeleninového salátu. Odpoledne bylo ve znamení golfu. Tedy ne aktivního, jeli jsme pouze navštívit naše přátele Magdu a Ondru do Jundrova na odpaliště, kde trénovali. Já jsem držela Bufču, aby neběhala za balónkama a hlídala ji, aby někde na „greenu“ neutrousila bobka, Honzík pokukoval po holích a vůbec golfové výbavičce a slintal. Na chvíli jsme zašli na kafíčko (Magda), minerálku (já) a kofču (Honza a Ondra) a probrali jsme všechno možné. Honi se hned informoval na to, kolik stojí členství v golfovém klubu a kde se prodávají hole, rukavice a botky, ale nakonec jsme došli k závěru, že sport je to pěkný, víceméně relaxační, ale pro jinou sociální skupinu . Tedy Honi k tomu zatím asi nedošel úplně, protože dnes už brousil na netu po obchodech s botama a holema. No ale zpět k sobotnímu odpoledni, abych se konečně dostala k tomu, proč má dnešní příspěvek nadpis „Kaskadér“. Kolem šesté jsme se rozloučili s našimi přáteli-golfisty, nalodili se do auta a jeli směr Jundrov, že se ještě někde projdeme a prohlídneme si nějaké domky. Bouffi seděla vzadu, a protože bylo strašné vedro a v autě úplnej hic, otevřela jsem jí tam asi do poloviny okýnko. Bufča měla vystrčenou hlavu a koukala ven. Byla v postroji a já jsem ji držela za vodítko, kdyby něco, což jsem ale ani v nejmemším nečekala. No a jak si tak frčíme, ve vteřině hup a už se mi odvíjí vodítko…Byla to snad nejhorších pár okamžiků v mém životě. Už jsem ji viděla rozmašírovanou někde na silnici. Řvala jsem na Honiho, ať zastaví. Vyskočila jsem ven, z okýnka vedla šňůra a na jejím konci Bouffinka. Špinavá, zmatená, ale jinak v pohodě. Vzala jsem ji do náruče a zkoumala, jestli jí něco není. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem se ještě doma klepala. Bylo to hrozný. Ale doma Bufča už za chvíli zase řádila a zjevně byla zcela v pořádku. Bála jsem se, jestli nemůže mít nějaké vnitřní zranění, ale tak divočila, až mě přesvědčila, že ten kaskadérský kousek zvládla opravdu bez úhony. To trdlo, ta mi teda dala. Ach jo. Hlavně, že je v pořádku . Jsem ponaučená, že je opravdu VŠEHO schopná, pud sebezáchovy nemá ani minimální . Musím na to brát větší ohled.

Neděle

Hned ráno jsem bedlivě prozkoumala Bufču, jestli žije. Byla živá až moc, jako normálně  . Já jsem dopoledne opravovala hordu písemek a ona mě sledovala z pelíšku, kde si hověla pěkně v proužku sluníčka, který pronikal do kuchyně otevřenými balkonovými dveřmi. Honzík se jal vyzkoušet nášeho nového domácího pomocníka „Aqua Jebo“, kterého jsme dostali od dvoreckého ježíška. Nastudoval návod (v italštině, český jsme nemohli najít…), zapojil ho a začal čistil lino v kuchyni. Protože vypouštěná pára dělal dost velkej rambajs, nasadil si sluchátka, aby to jako neslyšel… . Vypadal u toho přímo drsně, trochu jako Otík Rákosník. Protože to šlo pomalu, zaobíral se tím s přestávkami celý zbytek dne. Odpoledne jsme zašli s hafáčkem na procházku kolem řeky, kam už ale, přísahám, o víkendu nikdy nepůjdu. Miliony cyklistů vesměs se tvářících a chovajících se, že jim to tam patří. Něco jako „Pozóóór, jedééém, néé?“ Večer jsem strávila u tvorby Školního vzdělávacího programu, ale jsem z toho janek, tak nevím, jak dopadne zítřejší porada, kde se to bude probírat .

Je hodin jako u hodináře, jdu spát. Zítra pondělí…blééé!

P.S. Dole pár foteček z víkendu…