Pondělí 15. květen 2006

Když jsem v lednu zjistila, že jsem těhotná, hned jsem vzala kalendář a počítala, jestli mi to ještě vyjde do konce školního roku, abych nemusela skončit dřív. Vyšlo to přesně do nástupu na mateřskou . Zpočátku mě ani nenapadlo, že bych mohla nebo měla být doma. Bylo mi dobře, žádné nevolnosti jsem neměla, bříško ještě taky ne. Vlastně mi ani nepřišlo, že jsem těhotná. Potom mi ale radily kamarádky učitelky, nyní maminky, ať zůstanu doma v klidu, že se v práci nervuju, a že bych měla mít klid. Že se všechny emoce, které prožívá budoucí maminka, přenášejí na mimčo. Myslím si, že s těmi emocemi je to určitě pravda, tak jsem o tom začala trochu přemýšlet. Třída 32 dětí pro mě rozhodně každodenní napětí představuje. Jednou menší, jindy větší psychické vypětí, občas konflikty se žáky nebo jejich rodiči, které jsem „rozdýchávala“ i několik dní. Já si odjakživa všechno moc zabírám a jakékoliv vykolejení z klidu, normálu a jistého stereotypu pro mě představuje poměrně velkou zátěž. Že jsem se tedy minula volbou povolání? Přesto všechno si to nemyslím. Nedokázala jsem si na druhou stanu představit, že bych byla tak dlouho doma, bez dětí, bez jejich úsměvů, vtípků a projevů jistého obdivu, lásky a náklonosti . To jsou právě ty okamžiky, kdy zapomenu na horší stránky své profese a nechávám se hřát u srdíčka těmito maličkostmi. Takže nakonec jsem se rozhodla, že pokud budeme s Vítkem zdraví, budeme v práci až do konce školního roku.

Ale poslední dobou jsem se začala cítit uhoněná, bříško mě pobolívalo a bylo stále častěji tvrdé, poslední týdny už skoro celý den. Paní doktorka mi naměřila vysoký tlak a řekla, že to není dobré pro miminko, že bych měla být fyzicky i psychicky v klidu. Takže ode dneška ho Vítečkovi budu dopřávat .

Asi před týdnem jsem tedy dětem oznámila, že se s nimi budu muset rozloučit dřív, než jsem čekala.  Bylo na nich vidět, že jsou smutní, hlavně holčičky a mně to bylo líto. Minulý týden za mnou pořád chodily, přemlouvaly mě, ať je neopouštím, že se jim bude stýskat, no zkrátka bylo to náročné. Nosily mi obrázky, dopisy, dárečky, chtěly se pořád tulit (málem mi umačkaly Vítka), někte­ré (snad) upřímně plakaly. Pro pár dětí, u kterých to doma moc neklape, jsem byla takovou kamarádkou a vrbou, které se svěřovaly a hledaly u ní důvěru a ona je vyslyšela a snažila se poradit. (Jejda, až sebe sama dojímám! ). Prostě: Poslední hodinu jsem jim na jejich žadonění rozdala podpisy, adresu poštovní i e-mailovou, kontakt na skype i icq. Taky dárečky, jablíčka a některým pusinky. Během víkendu mi přišlo už několik líbesbrífů, nejvíce mne pobavil asi ten od Alenky N.: „Paní učitelko, přeji Vám pěkný zbytek života!“

Většinu z mých nynějších žáčků jsem učila tři roky, strávili jsem spolu tedy dost času a přivykli na sebe. Budu na ně ráda vzpomínat.

Dnes ráno jsem byla v práci ještě na skok, měli jsme na sedmou zkoušku sboru. Ve čtvrtek je totiž Školní akademie a nemohla jsem své kolegyně a kolegy zpěváky nechat ve štychu! Máme totiž secvičenou jednu písničku od Čechomoru jako překvapení pro rodiče i děti na závěr, je to totiž přísně tajné!!! Potom na mě čekalo milé rozloučení s kolegyněmi z prvního stupně. Koupili mi knížku „Můj první rok“ a taky soupravičku pro Vítečka – tričenko, lacláče a ponožky, no a potom jsem vzala tašku a loudala se domů. Tak. A teď píšu a píšu, ňuchňám se s Bufčou a přemýšlím, co na oběd.

Je mi dobře. Spadla ze mě jakási tíha. Moc se těším na Vítka, už aby tu byl s námi .