Uběhl měsíc a rozpis našeho předplatného zval na další představení. (Bylo to 3.5., mám skluz ). Tentokrát nás čekal part z vážného soudku – Bertold Brecht a jeho „Matka Kuráž a její děti“. Vypravování proběhlo poměrně rychle, bylo teploučko, takže co se garderóby týče, spoléhala jsem na svoje červené promoční šatičky. Nezklamaly . Šupsla jsem do nich v pohodě i s Vítkem, nahoru sáčko (jen rozepnuté…), takže jsem se konečně cítila dobře a oblečená adekvátně příležitosti, ne jako „matka kuráž z Doloplaz“. Jeli jsme autem, ačkoliv si vždycky říkáme, že se začneme chystat dřív, abychom to stihli i šalinou. Potom je tři čtvrtě na sedm a my valíme na poslední chvíli. Naštěstí je to docela blízko, zaparkovali jsme u hotelu Grand a za pár minutek byli v divadle. Paní uvaděčka nám připomněla, kde je naše lóže č.8, kdybychom to zapomněli, prodala nám program (tentokrát docela tlustá bichle!) a my jsme se konečně uvelebili. Poprvé bylo odkryté orchestřiště, mohli jsme tudíž seshora sledovat nejen pana dirigenta, ale i osazenstvo orchestru. Zajímavé byly zejména okamžiky, no spíše dlouhé minuty, kdy měli hudebníci pauzu. Tu měli totiž docela často. Vždycky něco malého zafidlali, a potom čtvrt hodiny čekali, až zafidlají dalších pár taktů. No a právě v těchto chvílích, unavena hádajícími se vojáky na jevišti, sledovala jsem, jak se kdo s volným časem vypořádá. Někdo leštil housle, někdo brýle, jiný seděl bez hnutí a čekal. Nejlepší byl violoncelista – ten si pořád esemeskoval. Žádné větší vzrůšo tam nevnesl ani mrtvý voják spadnuvší mezi ně z jeviště. Samozřejmě na nachystanou černou žíněnku. Bylo to připravené – nuda !

První poločas jsem ještě docela zvládala sledovat, ačkoliv trval asi hodinu a půl. O přestávce jsme si již tradičně dopřáli džusík a nějakou dobrotku v bufáči, korzovali po divadle a prohlíželi si fotografie z premiéry. Druhá polovina ovšem krize. Asi po deseti minutách jsem byla tak unavená a osezená, že jsem se nemohla dočkat konce. A Matka Kuráž stále vláčela svůj vůz…. Vždycky, když s ním zajela do zákulisí, jsem si říkala Jóóó, konec, domů, do hajan…Ale za pár vteřin ho zase přitáhla a vypravěč oznámil, že jsme se v třicetileté válce posunuli o dva roky dál .

Ale aby to nevyznělo, že se na to nedalo koukat. To ne. Představení bylo po všech stránkách kvalitní, ale potřebovala bych se na to koukat v neděli odpoledne, abych se vydržela soustředit na náročné monology, souvislosti a vše kolem. Né večer po náročném dni.

Překlad: Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera Režie: Jan Kačer j. h Dramaturgie: Petr Štědroň Scéna: Jaroslav Bönisch j. h. Kostýmy: Tereza Šímová j. h Světelný design: Arnošt Janěk Pohybová spolupráce: Vladimír Kloubek j. h. Hudba: Paul Dessau Dirigenti:: Jakub Žídek nebo Ondřej Tajovský Premiéra 28. dubna 2006 v Mahenově divadle