Pondělí 22. květen 2006

Začněme od začátku. Proč dělám vůbec ze své účasti na vystoupení se sborem takovou vědu? No já jsem na tom byla s touhle uměleckou oblastí vždycky na štíru (jsem taky štír). Ačkoliv ze strany otce by se dal čekat velmi dobrý genetický pěvecký předpoklad, ze strany maminky už je to podstatně horší (snad mi to promine). A v tomhle jsem po mamince . Možná jsem měla od začátku výhodu (nebo nevýhodu?) v tom, že jsem nebyla hluchá totálně. Poznala jsem a slyšela, že zpívám falešně, takže jsem se ani své okolí nesnažila trápit. Né, že bych nezpívala ráda, ale uchylovala jsem se ke zpěvu (?), jen když jsem byla sama. Nebo jsem si alespoň myslela, že jsem sama. Největší trauma v dětství jsem měla z každoročních po­vinných „vánočních vystoupeních“ u babičky Emy v kuchyni. Celá rodinka pohromadě včetně mě, bratra a mých čtyř sestřenic. Rodičové, prarodičové, tety a strejdové seděli kolem stolu a my jsme postupně od toho nejmladšího museli předstoupit před linku a zazpívat nějaké to sólečko . Všechny děti si svoji kuchyňskou exhibici užívaly. Já ne. Sebevědomí mi později nepřidaly ani chvíle, kdy jsem se učila hrát na kytaru. Zavřela jsem se v pokojíčku s kytarou a zpěvníkem Brontousaurů a kvílela jsem si pod vousy v domění, že mě nikdo neposlouchá. Z omylu mě často vyvedl až výbuch smíchu mého tatínka, schovaného za dveřmi. Byl celý rudý od toho, jak se tam, nevím jak dlouho řehtal, ale tvrdil, že to bylo náhodou DOBRÝ! Hmmm, samozřejmě jsem mu to věřila. Tak asi! Tatínek se sice občas pokoušel mě ve zpěvu kultivovat, hrávali a zpívali jsme spolu, ale neměla jsem ze svých výkonů dobrý pocit, tak jsem toho zavčas nechala. Klid jsem měla až do doby, kdy jsem se dozvěděla, že se na pajdák dělají přijímačky ze zpěvu. A zas to bylo tu ! Ještěže jsem uměla hrát na klavír. Doufala jsem, že nějakým agresivnějším doprovodem bych se mohla přehlušit. Ale ouvej, muselo se zpívat bez klavíru. Připravila jsem si tedy píseň Nezacházej, slunce. Ač je to písnička poměrně jednoduchá a doma se mi s nácvikem vcelu dařilo, na přijímačkách to bylo děsný. Trémou jsem nebyla schopná vůbec nasadit tón. Zkoušela jsem Neza…neza…neza­…v různých výškách, a když už jsem si myslela, že jsem to chytla, oscilovala jsem v celé písni mezi několika tóninami, až jsem to v polovině sama utnula. Nemohla jsem se už poslouchat a vybuchla smíchy. Pan zkoušející tedy raději přešel na teorii, aby mi dal nějakou šanci na úspěch. Byl hodnej . Tak hodnej už ale nebyl ten, co mě zkoušel z intonace u zápočtů a zkoušek. Po dvou letech jsem z tohoto jednosemetrového předmětu dostala ze zkoušky konečně za 3 a nechali mě projít. Hudebku jsem na štěstí do svého úvazku ve své učitelské praxi ještě nedostala, takže zatím je klid. Ale jak už jsem řekla, zpívám ráda, a proto jsem uvítala nabídku na členství v našem dočasném učitelském sboru. Ten se dal dohromady asi před měsícem za účelem nacvičení písničky Hop, hé od Čechomoru. Mělo to být a bylo překvapení pro rodiče i děti na samotný závěr Školní akademie. Původně jsem si myslela, že se nás do toho secvičování pustí alepsoň 30, a že se tam tedy se svým disharmonickým a intonačně nepřesným zpěvem ztratím. Nakonec nás bylo asi 15. Obdržela jsem noty, do kterých jsem si zatrhla svůj druhý hlas. (Napoprvé jsem si zaškrtla špatný řádek, až pátráním se zjistilo, že JÁ jsem ten zpěvokaz a dalo se to dopořádku.) Od té doby to ladilo. Dokonce i mně (?). Teda nikdo nic neříkal…Možná mi nechtěli kazit radost . Stačilo pár zkoušek a šlo nám to jako po másle. Přidaly se i nástroje (Jitudle flétna, Evča kytára, Lenka housličky, Marta bubínek, Marci tamburína a Pavel -toho jsme si půjčili – violoncello) a den D se pomalu (spíš rychle) blížil. Letos si naše škola pronajala, na rozdíl od poslední dvou let, kdy to bylo v sídle Ombudsmana, sál Břetislava Bakaly. Dopoledne byla veřejná generálka, na které jsme si to měli vyzkoušet alepsoň jednou na mikrofony, aby pak nebyl nějakej trapas. Ale trapas byl hned na začátku. Veřejná generálka, na kterou přišlo i tak docela dost rodičů, se zpozdila o půl hodiny, jelikož zvukaři jeli namontit aparaturu k Ombudsmanovi místo k Bakalovi. Takže na naši zkoušku s mikrofony už nebyl čas. Vůbec ta představa mikrofonu stojícího přede mnou mě dost děsila. Moje místo v souboru bylo totiž v první řadě uprostřed, kde jsem tušila, že odpoledne asi nějakej ten mikrofon bude. No, přinejhorším budu jen otvírat pusu, říkala jsem si. Hodina H se blížila ! Doma jsem se nastrojila do sukně a halenky, na krk pověsila dlouhé korálky (Honi říkal, abych měla na sobě aspoň nějakej vertikální prvek, asi jsem se mu zdála tlustá ) a po půl páté jsem i se svým dvorním fotografem vyrazila. Ve vestibulu bylo horko. V předsálí už bylo totální vedro a nedýchatelno a ti, co se vraceli z jeviště, říkali, že v sále je to ještě horší! Super!  Sešikovali jsme se, počkali na potlesk za posledním dětským vystoupením a napochodovali na jeviště. Poléval mě studený pot, ale snažila jsem se o úsměv. Kupodivu s prvními tóny předehry to ze mě spadlo a vystoupení jsem si naprosto užila. I přesto, že jsem v refrénu zpívala úplně jiný hlas, než jsem měla, čímž jsem bezpochyby znejistila své kolegyně z druhého hlasu, jež stály kolem mě. Byla jsem ráda, že aspoň zpívám a s někým ladím. Měli jsme obrovký potlest. Honi fotil jako o závod. Jen nebylo pod pódiem moc místa, takže fotky jsou z dálky a z boku.

Asi hned tak zase někde vystupovat nebudu, takže mi tento zážitek zůstane dlouho v paměti  .