Středa 07. Červen 2006

</p>Náš Viťula ve 30. týdnu těhotenství„Váha miminka se pohybuje kolem 1400 gramů, takže pokud by se narodilo, má již relativně vysoké šance na přežití. V příštích týdnech už tolik neporoste a bude spíše nabírat na váze a vytvářet si tukovou vrstvu v podkoží – ta umožní miminku po narození lépe udržovat teplo (regulace tepla u novorozenců je jinak velmi nedokonalá). Díky vytvářené vrstvě podkoží bude také miminko méně svraštělé. Miminko používá svoje smysly – zrak, sluch, hmat a chuť. Dokáže již rozeznat hlas své maminky mezi ostatními zvuky. Dochází k obrovskému rozvoji mozku. Nervový systém je již natolik vyvinut, že může kontrolovat některé funkce těla. Oční víčka se mohou otevírat a zavírat. Na hlavičce je spousta prvních vlásků. Jakkoliv je dýchací systém nedokonale vyvinut, již dospěl do stádia, kdy může dítě začít dýchat.“Co dělají a jak se mají jeho rodičePopravdě řečeno, žádné výrazné změny od předchozích týdnů nezaznamenávám. Pomaličku přibírám (57,5 kg – tedy 5,5 kg navrch), bříško s Vítkem je taky čím dál větší (Soně se zdálo tak velké a kulaté, že mě podezřívala, jestli prej pod tričkem nemám narvanej balón), ale zatím je to v pohodě. Do futer se vejdu, do vany taky, tkaničky zvládám bez problémů. Jenom nemůžu pořádně obejmout Honzíka, všechna trička mám na břichu špinavá od jídla (já jsem byla vždycky trošku čuňátko a co dřív končilo na prostírání, končí teď na břiše), no a s noční košilí je to stejné, akorát je tam pasta . Snažím se být aktivní, tedy pořád něco dělat, když ne venku, tak alespoň doma. Dokonce jsem se vrátila k domácím pracím, které jsem před nějakým časem přestala dělat ve strachu, aby to mimču neublížilo. Vysávám, vytírám, převlékám postele (ale Honi mi pomáhá, to joo) a myslím, že mimískovi to vůbec nevadí. Přijde mi, že začínám tak nějak víc věřit instinktu a že poznám, co můžu dělat a co se Vítkovi asi nelíbí. Taky občas trénuju to tlačení na WC, jak říkala Jarmila, ale příležitostí k nácviku je bohužel poskrovnu. Rovněž zkouším „psí dýchání“, to zásadně za asistence Bufči – to je profík – a když není táta doma… Do kopců už docela funím (i když moje kondička bohužel nebyla nikdy nic moc), takže jsem si řekla, že kromě procházek musím opravdu najet na ten rotoped a polehounku si každej den šlapkat. Abych to pak udejchala. Jak říká Jarmila, nejhorší u porodu nejsou bolesti, ale vyčerpání  . Jedinou změnou, která mne provází poslední týdny, je horší spánek a častější chození na „malou“. V noci se asi stokrát budím a nemůžu se pořádně uvelebit. Na zádech prý spát nesmím (nebo neměla bych), jen na boku. Ale to si vždycky přeležím jednu nebo druhou nohu, no zkrátka furt se převaluju a nic moc. Naštěstí jsem už doma, takže to kompenzuju šlofíčkem po obídku . V neděli jsme zakoupili v Ikea dvě komody na Víťovi plíny, oblečky a různé serepetičky, protože už to nebylo kam dát. Honzík je montoval několik hodin, protože koupit nějakej nábytek v Ikea není jen tak. Dostanete v krabici prkýnka a šroubečky a kutilové – je to na vás. Taky Bufča všechno kontrolovala, někdy odnášela součástky a přehazovala nachystaná prkýnka, tak to neměl Honi jednoduché. Architekt Kráťa také navrhnul rozmístění nového nábytku v ložnici, takže komody s dupajdama už jsou na svém místě, taky přebalovací stůl a čeká se jen na postýlku. Dneska odpoledne jsem byla na kurzu i s Honzíkem, protože byla speciální lekce pro tatínky s názvem „Partner u porodu“. Byli tam všichni „tatové“ od nás holek z kurzu. Někteří vypadali dost znudeně a otráveně, ale myslím, že Honi byl rád, že to absolvoval, a že mu to aspoň něco dalo. Co, tato Honi?  Každopádně ví, co ho čeká . Snažila jsem se ho připravit na to, že Jarmila je živel, tak snad nebyl moc vyplašenej. Doufám, že se v komentáři alespoň stručně vyjádří sám. V pátek nás čeká ještě jedna společná lekce – „Pomoc partnera v šestinedělí“. Už se těším!Ale hlavně se těším na mimouška, jejda, jak já se těším! Poslední dobou na něj hodně často myslím a představuju si, že třeba leží vedle mě a krásně spinká. Nebo že se na mě směje, že si spolu hrajeme a tak. Už bych ho chtěla mít u sebe a ňuchňat ho, mrňouska našeho. Jakej asi bude…jsem tak zvědavá!