Úterý 11. Červenec 2006

Slavnostní ukončení školního roku v Sharinghamu­<p>Letos, stejně jako každý rok, si pracovní kolektiv naší školy objednal na rozlučovou „párty“ salónek v restauraci  . K mé radosti v mojí oblíbené – v Sharinghamu, kde jednak moc dobře vaří a jednak je to asi 100m od našeho domu na Vídeňské. Ona událost se konala ve středu 28.6. od 17 hodin. Probírala jsem šatník a hledala, do čeho se tak ještě vejdu a opět nezklamaly moje červené promoční šatičky. Stále mají ještě malou rezervu…Hodila jsem se tedy do gala a vyrazila. Když jsme se v salónku všichni sešli, vypadalo to spíš na sraz vodníků. Něco před pátou se totiž z čistého nebe strhnul liják jako blázen, s čímž téměř nikdo nepočítal  . Já ano! . Pravda, deštník jsem sice měla, ale značně mi zmoklo břicho, protože to se pod něj nevešlo . Salónek byl bohužel umístěn v suterénu, tedy v prostoru bez oken, navíc kolegyňstvo kouřilo jako divé, zkrátka bylo tam naprosto nedýchatelno. Jakmile mi přinesli mňamku, odebrala jsem se s ní a ještě dvěma kolegyněmi (těhulí Verčou a Marcelkou) na venkovní zahrádku. Během veřera se za námi stejně postupně všichni přemístili. Paní ředitelka měla krátký projev k poddaným, ve kterém nám poděkovala za celoroční usilovnou práci. Potom se se mnou jménem všech přítomných rozloučila, potřásla mi pravicí, popřála zdárný porod a předala mi krásnou kytku. Tři růže, ale takové jsem snad ještě nikdy neviděla. Byla jsem dojata . No a potom už jsme povídali, baštili „Barončiny trojky“ s hranolky, zase povídali a popíjeli (já ovocný čaj a Rajec ) a bylo to moc prima. Kolem deváté jsem se zvedla (s malými obtížemi, protože křeslo bylo poněkud hluboké a pěkně jsem do něj s Vítkem zapadla), protože bylo načase vyvenčit Bouffinku. Holky mě ale přemluvily, ať ji dovedu na zahrádku, že je to kousek a že ji chtějí vidět. Takže nakonec jsem tam pobyla ještě asi hodinku s hafáčkem, který za tu dobu všechny oblízal, popusinkoval a poskákal (k nelibosti některých „tet“ učitelek…).

 

Lou­čení se žáčky 3.B

Dloho jsem přemýšlela, co bych dlala svým žáčkům na památku poslední den školního roku, až jim budu rozdávat vysvědčení a budu se s nimi loučit  . Učila jsem většinu z nich 3 roky a přirostli mi k srdci, to je jasné, 3 roky života, to se nedá jen tak smazat. (U některýh tedy spíš „bohužel“). Nakonec mě napadlo, že každému koupím hrníček, něco na něj namaluju a napíšu věnování. A to jsem taky udělala. Připadalo mi to takové osobnější, lepší než jim koupit fixy nebo rozvrh hodin. Bratr mi nakoupil V Tescu jednoduché hrníčky různých barev, z šuplíku jsem vyštrachala barvy na keramiku, kterými jsem kdysi malovala hrnky pro příbuzné na Vánoce, a jala jsem se tvořit umění. Již při práci s prvním hrníčkem jsem ale dospěla k názoru, že malovat obrázky na ně rozhodně nebudu. Neměla jsem dobrý štetec ani pevnou ruku (né, to je legrace!), takže jsem se s vypětím všech sil a soustředěním dopracovala pouze k věnování. Po třech hodinách práce jsem měla hotových 6 hrníčků (mám 32 dětí), záda a zadek na šrot a nervy výrazně, ale výrazně pocuchané. Nakonec to ale dobře dopadlo (když pominu, že jsem polovinu z nich ještě pečením v troubě zkazila, protože jsem je tam dala nezaschnuté a musela jsem je malovat znovu ), hrníčky jsem zabalila, nachystala do přepravky a upozornila Honiho, že s tou přepravkou půjde se mnou v pátek ráno do práce.

V pátek bylo zase vedro jako blázen, ve třídě přímo na padnutí. Děti mě tak vřele přivítaly, jak mě viděly, utíkaly za mnou přes celou chodbu a pak mě (hlavně tedy Víťu, chudáčka) málem umačkaly . Ačkoliv jsem se moc těšila, že jim rozdám vysvědčení já, rozdala ho paní učitelka, která mě tam zastupovala. Já jsm se potom s dětmi rozloučila, rozdala jim hrníčky, popřála krásné prázdniny a slíbila, že se jim přijdeme na podzim s Vítkem ukázat. Na to se moji miláčči rozprchli domů. (Na chodbě jsem slyšela dvakrát spadnout hrníček, ani jsem se raději nedívala…).

Kytky a dárečky od dětí jsem naskládala zase do prázdné přepravky, sbalila jsem kalendář ze stolu. zamkla třídu a zamáčkla slzu, vrátila sekretářce klíče, ještě jednou se rozloučila s kolegyněmi a vedením a zavolala Honzíkovi, ať si pro mě přijde.

Tak. A je to. Šlus. Vyměnila jsem roli učitelky za roli matky. První rok ve školství byl teda docela hroznej, tak uvidíme, jak si poradím s tímhle. Na druhou stranu budu mít o 31 dětí méně, a to zní dobře, ne?