Sobota 19. srpen 2006

Víteček spinká, Bouffinka taky a taťka jel nakoupit, takže mám chvilku na to, abych se rozepsala o tom, jak to vlastně „tenkrát " všechno bylo…

pátek 11.8.2006

Jak už jsem řekla, poslední dny jsem se cítila nějak divně, jakoby na mě lezla chřipka. Měli jsme naplánováno, že v sobotu pojedeme k babičce do Štěpánova na hody a zároveň tam oslavíme tatínkovi pětapadesátiny a bratrovy pětadvacetiny­. Odpoledne jsem volala mamince, že teda dorazíme, že už se cítím lépe. Večer jsem koukala na telku, Honi u toho pracoval. Když končil kultovní film mého mládí Hříšný tanec a Patrik s Jennifer se roztančili v rytmu závěrečné mamby (samby?), tak mě ty vzpomínky tak dojaly, že jsem začala lítat po obýváku a vlnit se taky. Vítka jsem pěkně natřásla, a tím se to možná všechno spustilo….

sobota 12.8.2006

6:50   Vstávám, jdu WC a tam…prdla voda . Docela mě rozesmálo, že jsem se bála, že bych to nepoznala. Byl toho skoro kýbl . Ani mě to nepřekvapilo, tak nějak jsem cítila, že to přijde každým dnem a byla jsem ráda, že už to konečně přišlo.

7:00   Budím Honzíka. Řekla jsem mu, že mi praskla ta voda, a že už na hody asi nepojedeme. Honi to přijal v klidu, v polospánku jen řekl: " Tak dneska se narodí Víteček “. Potom vstal, oholil se, aby se ho Víteček nelekl, nasnídali jsme se, já jsem dobalila do tašky poslední věci a Honzík nachystal nezbytný fotoaparát. Mezitím ze mě voda chrstla ještě několikrát, nestačila jsem se ani převlíkat. Kromě toho se ale nic nedělo, žádné kontrakce, ticho po pěšině…

7:30   Volám našim, ať nás nečekají na hody, že balíme do porodnice.

7:50   Odcházíme do porodnice. Vzhledem k tomu, že ji máme téměř za rohem a cítím se dobře, jdeme po svých, s veselou náladou…

8:00   Přijímají nás v porodnici. Honzík čeká na chodbě, mě si vzali na vyšetření. Paní doktorka mě prohlédla a konstatovala, že jsem otevřená na 3cm a že si mě tady teda nechají. Domluvili jsme se, že manžela ještě pošleme domů a zavolám ho, až se bude něco dít. Převlékla jsem se do erární košile, Honi pobalil moje oblečky a šel domů. Potom mi naměřili monitor, kontrakce nic moc.

8:45   Zavádějí mě do boxu č.4 (hrozný název pro porodní pokoj) s vanou. Super, říkám si, tam si budu ulevovat od bolestí…. Beru si časopis, co tu leží a čtu si nějaké bláboly o Marii Rottrové.

9:30   Přichází porodní asistentka, vyšuje mě a konstatuje, že nález je stále stejný, tedy „branka na 3cm, tuhá“. Prý mi píchne něco na uvolnění porodních cest. Ptá se mě, jestli chci nálev, že to také pomůže na to uvolnění. OK. Dává mi nálev, po kterém asi za 2 min tak tak dobíhám. Pak mi píchá něco do zadku. Začínají kontrakce, ale zatím v pohodě .

10:00   Kontrakce už jsou docela silné, asi po 3–4 minutách, volám Honzíkovi, aby přišel.

10:30   Kontrakce už se mi zdají velmi silné, ale tuším, že to nejhorší ještě přijde .

10:45 – 11:15 jsem zase na monitoru, potom vyšetření…stále se neotvírám .

12:00   Kontrakce po 2 minutách, úlevové polohy nepomáhají. Sestra mě posílá do sprchy, prý se mi uleví. Houbelec. bylo tam vedro a udělalo se mi ještě hůř. Chodím s Honzíkem po chodbě nebo sedím na balónu a co chvíle mu drtím ruce. Poctivě prodýchávám každou kontrakci, v hrdle už z toho značně vyschlo, Honi mě zásobuje vodou. Utěšuje mě, hladí, masíruje, ale pomáhá hlavně to, že je tu se mnou.

14:00   Pauzy mezi kontrakcemi už téměř žádné, mám pocit, že umřuuuu . Honzík musí chudák bezmocně poslouchat, jak prosím, že už další nechci. Přichází paní doktorka, vyšetřuje mě. Prý jsem šikulka, otevřená na 9cm a za hodinu prý budeme rodit. Cožeeee???? Až za hodinu????

15:30   Je tu paní doktorka, porodní asistentka, Honzík a jdeme na to  . Honi mi podpírá hlavu a drží nohu, o sestru mám opřenou druhou, doktorce drtím paži  a tláááááááčííí­ííííííííííííí­íííííííííímmmmm. Nic. Znovu. Zase nic. Ještě jednou. Honi mi říká, že už vidí hlavičku, to mi dodá trochu sil. Tlááááááááááá­áááááááááčííí­ííííííííííííí­íííím a řvu jak pardál, bručím, funím….doktorka šmikla hráz a…..

15:58   Víteček je na světě !!!!!!!!!!!!!­!!!!!!!!!!!!! Je chudáček celej fialovej, zahlédnu ho jen na okamžik, hned ho odnášejí a Honi jde s nima fotit. Vítečka si tam nechávají, prý ho ještě donesou, Honi se vrací za mnou do boxu. Placentě se nechce ven, dostávám injekci, abych ji porodila. Přicházejí zase kontrakce, ale už slabší a za chvíli je venku. Doktorka mě zašívá, píchla sice něco na umrtvení, ale bolí to jako ďas. Honzík je tu se mnou, drží mě za ruku a pomáhá mi to vydržet.

16:45   Ležím stále v boxu, odpočívám, jsem úplně vycuclá a slabá. Přinesli Vítečka už zabaleného v peřince, ale prý jen na chvíli, za 15 minut ho má Honzík odnést na novorozenecké oddělení.

17:30   Jdu se osprchovat, Honi mi pomáhá, bez jeho pomoci bych se tam asi složila. Potom mě sestra odvádí na oddělení šestinedělí. Honzík jde se mnou, bere mi věci a dělá mi oporu, protože sotva lezu .

17:45   Jsem ubytovaná na pokoji č.4, loučím se s Honzíkem, uléhám…Přinášejí večeři, sním rohlík s máslem. Přichází sestra s teploměrem, mám 38,5 a dostávám paralen. Ptám se, kdy přinesou Vítečka. Prý kolem půl sedmé.

18:30   Sestra z novorozeneckého se přišla zeptat, jestli chci Vítečka už na noc k sobě nebo že by si ho tam přes noc nechali, abych se vyspala. Domlouváme se, že ho přinese ve 21:00, 01:00 a 4:30 na kojení. Už se na něj strašně těším.

Celou noc jsem stejně probděla, bolest a emoce se nedaly zaspat. byla jsem strašně unavená, všechno mě bolelo, ale byla jsem tak šťastná, že se to nedá popsat. Když mi přinesli Vítečka, moc nám nešlo se přisát, ale aspoň jsme se mazlili a já mu bulela štěstím do zavinovačky.

Snad jsem to nevylíčila moc morbidně a nenahnala strach těhulkám (Verčo ) a budoucím maminám. Porod trval 10 hodin od prdnutí vody, byl bez komplikací, no a s bolestí se musí počítat. I když jsem během posledních kontrakcí asi 100× zaúpěla, že už to nevydržím, jsem tu, už i docela v pohodě sedím bez plavacího kruhu  a mám krásného chlapečka. Občas, když na něho koukám, zapracují hormony a začnu brečet ani nevím proč, prostě štestím. Strašně ho miluju a moc miluju svého manžela za to, jaký je. Bude pro Vítečka ten nejskvělejší tatínek, jakého jsem si pro své dítě mohla přát. A už zase bulíííím….

O pobytu v porodnici a prvních dnech doma povyprávím zase jindy, doufám, že co nejdříve. Musím se jít mrknout do ložnice na našeho chlapečka .